RománNovel
Pod kůžíUnder the Skin
XI.
Adam stál přede dveřmi s lahví bílého vína v ruce. Na ramenou měl ještě několik vloček sněhu, které pomalu tály, tváře měl červené zimou a ve chvíli, kdy mě uviděl, se usmál tím svým úplně obyčejným úsměvem, kvůli kterému jsem poslední dva dny nedokázal myslet skoro na nic jiného.
„Ahoj.“
„Ahoj.“
Na okamžik jsme tam jen stáli. Ne proto, že bychom nevěděli, co říct, ale protože jsme oba zřejmě potřebovali pár vteřin, abychom si zvykli na to, že tentokrát nestojíme v hospodě ani na zastávce, ale přede dveřmi mého bytu.
Adam zvedl láhev.
„Nevěděl jsem, co piješ, tak jsem vzal bílé. Když nebudeš chtít ty, vypiju ho já.“
Rozesmál jsem se.
„Nemusel jsi nic nosit.“
„To já vím.“
Na chvíli pokrčil rameny.
„Ale moje máma by mě zabila, kdyby zjistila, že jdu poprvé k někomu na večeři s prázdnou.“
Ustoupil jsem ode dveří.
„Tak to pojď dál. Nechci mít na svědomí ještě tvoji mamku.“
Vešel dovnitř, zul si boty a opatrně pověsil bundu na věšák. Nikam nespěchal. Rozhlížel se po bytě nenápadně, skoro ostýchavě, jako by nechtěl působit zvědavě, ale přesto ho zajímalo všechno. Jeho pohled přejel po knihovně, zastavil se u foťáku položeného na polici, na okamžik sklouzl k oknu, za kterým se stále tiše snášel sníh, a nakonec se vrátil ke mně.
„Takže tady bydlíš.“
Přikývl jsem.
„Jo.“
Ještě chvíli mlčel a pomalu se otočil kolem dokola.
„Víš…“ začal po chvíli. „Přesně takhle jsem si to představoval.“
Překvapeně jsem se usmál.
„Opravdu?“
„Jo.“
„A jak sis to představoval?“
Na okamžik se zamyslel, jako by hledal správná slova.
„Nevím, jestli to dokážu vysvětlit. Prostě… čekal jsem, že to bude přesně takovéhle.“
Rozhlédl jsem se kolem sebe.
„Moc tomu nerozumím.“
Přešel ke knihovně a lehce přejel prsty po hřbetech několika knih.
„Myslím tím, že tu není nic navíc. Žádné věci jen proto, aby tam byly. Všechno tady působí, jako by to mělo svoje místo.“
Na okamžik jsem se zarazil.
Nikdy jsem se na svůj byt nedíval jeho očima. Pro mě to bylo jen místo, kam jsem chodil spát, učit se nebo pracovat na fotkách. Nikdy mě nenapadlo přemýšlet nad tím, co o mně může vypovídat.
„To je zvláštní,“ řekl jsem tiše.
„Co?“
„Nikdy mě nenapadlo, že by si někdo mohl z bytu dělat obrázek o člověku.“
Adam se pousmál.
„Já to dělám pořád.“
„A funguje to?“
Pokrčil rameny.
„Někdy.“
„A tentokrát?“
Podíval se na mě a usmál se.
„Myslím, že jo.“
Nevěděl jsem, co na to říct.
Adam se zhluboka nadechl.
„Jestli to chutná aspoň z poloviny tak dobře, jak to voní, tak jsem sem měl přijít už dávno.“
„Ještě nevíš, jestli se to povedlo.“
„Ty o sobě vždycky pochybuješ?“
Povzdechl jsem si.
„Docela jo.“
„Škoda.“
Podíval jsem se na něj.
„Proč škoda?“
Usmál se úplně klidně.
„Protože zatím všechno, co jsem od tebe viděl, dopadlo dobře.“
Na chvíli bylo v kuchyni ticho.
Nevěděl jsem, jestli mluví o večeři.
O fotkách.
Nebo o nás.
Radši jsem otevřel troubu.
„Ještě pár minut,“ zamumlal jsem a přelil maso výpekem.
Adam se opřel loktem o kuchyňskou linku.
„Můžu nějak pomoct?“
„Klidně.“
„Výborně.“
Rozhlédl se kolem sebe.
„Co mám dělat?“
Zaváhal jsem.
„Nevím.“
Pobaveně zvedl obočí.
„To je překvapivě konkrétní zadání.“
Tentokrát jsem se rozesmál nahlas.
„Tak dobře. Otevři víno.“
„To už je úkol, se kterým dokážu pracovat.“
Došel ke šuplíku, bez váhání ho otevřel a vytáhl vývrtku.
Jen jsem na něj nevěřícně koukal.
„Počkej…“
Otočil se.
„Co?“
„Jak jsi věděl, že je zrovna tam?“
Podíval se do ruky, pak zpátky na mě.
„Nevěděl.“
„Tak jak?“
Pokrčil rameny.
„Tipnul jsem si.“
„A vyšlo ti to.“
„Mívám občas štěstí.“
Zavrtěl jsem hlavou.
„Tohle nebylo štěstí.“
„Ne?“
Usmál jsem se.
„Jen logické uvažování.“
Adam se zasmál.
„Tak si to nebudu kazit.“
Rozesmáli jsme se oba.
Až v tu chvíli mi došlo, že nervozita, která mě provázela celé odpoledne, úplně zmizela. Nevzpomínám si, kdy přesně se to stalo. Možná ve chvíli, kdy zmínil svoji mámu. Možná když se začal po bytě pohybovat s takovou samozřejmostí, jako by sem nepatřil poprvé, ale vracel se na místo, které už dávno zná.
A ta představa mi vůbec nepřipadala zvláštní.
Naopak.
Překvapivě rychle jsem si na ni dokázal zvyknout.
Na stole mezi námi přistála mísa se šťouchanými bramborami a pekáček s masem, ze kterého se ještě zvedala pára. Opatrně jsem rozdělil porce na talíře a trochu nervózně čekal, až Adam ochutná.
Neřekl nic.
Jen ukrojil první sousto, chvíli žvýkal a pak se na mě podíval.
„Tak?“
Usmál se.
„Myslím, že by ses měl přestat bát vařit.“
Vydechl jsem.
„Takže dobrý?“
„Výborný.“
Na okamžik se odmlčel a znovu si nabral.
„Jestli se snažíš udělat dojem, tak ti musím říct, že tohle je dost nefér.“
Zasmál jsem se.
„Proč?“
„Protože já tě příště pozvu na večeři a po tomhle budu vypadat jako amatér.“
„To těžko.“
„Neznáš moje kuchařský schopnosti.“
„Ty žádný nemáš?“
Pokrčil rameny.
„Umím udělat těstoviny.“
„To umí každej.“
„No právě.“
„A něco jinýho?“
Na chvíli se zamyslel.
„Míchaný vajíčka.“
„To pořád není moc přesvědčivý.“
„Dobře.“
Položil vidličku.
„Jednou jsem zkazil i polívku z pytlíku.“
Rozesmál jsem se tak nahlas, až jsem musel položit příbor.
„To snad ani nejde.“
„Jde.“
„Jak?“
„Neptej se.“
Ještě chvíli jsme se smáli, než jsme se znovu pustili do jídla. Překvapilo mě, jak rychle ze mě spadla poslední nervozita. Celé odpoledne jsem přemýšlel, jestli bude večeře dost dobrá, jestli nebude trapné sedět spolu sami v bytě a jestli nám nedojdou témata. Nakonec se nestalo nic z toho. Rozhovor plynul úplně přirozeně a mezi jednotlivými větami se objevovalo ticho, které nebylo nepříjemné. Jen jsme jedli, občas se na sebe podívali a pokračovali tam, kde jsme před chvílí skončili.
„Mimochodem...“ Adam zvedl skleničku s vínem. „To maso je fakt skvělý.“
„Díky.“
„Jen je trochu odvážný dát do něj tolik ořechů.“
Přikývl jsem.
„Mám ten recept rád. Dodají tomu chuť.“
Adam si ukrojil další sousto.
„To jo.“
Pak úplně klidně dodal:
„Na to, že jsem na ně vlastně alergický.“
Vidlička mi cinkla o talíř.
„Cože?“
Podíval se na mě.
„No... jo.“
„Adame!“
Srdce se mi rozběhlo snad rychleji než při našem prvním polibku.
„Proč jsi mi to neřekl?“
„Protože—“
„Vždyť jsi to právě snědl!“
„Eliasi...“
„Je ti něco?“
„Ne.“
„Jseš si jistej?“
„Jo.“
„Opravdu?“
Chvíli mě jen pozoroval a pak se začal smát.
Ne potichu.
Opravdu se rozesmál.
„Ty ses fakt lekl.“
„No samozřejmě, že jsem se lekl!“
„Promiň.“
Pořád se usmíval.
„Jsem alergický jen na syrové ořechy.“
Nechápavě jsem na něj koukal.
„Jak... jen na syrové?“
„Když jsou pečené nebo vařené, nic mi nedělají.“
Pořád jsem se tvářil nedůvěřivě.
„Fakt.“
„Přísaháš?“
Přikývl.
„Kdyby mi něco bylo, už bych to asi poznal.“
Ještě několik vteřin jsem ho podezíravě sledoval.
Pak jsem si opřel lokty o stůl a schoval obličej do dlaní.
„Ty jsi vážně idiot.“
Chvíli bylo ticho.
Pak jsem uslyšel, jak se tiše směje.
„To už mi někdo říkal.“
Vzhlédl jsem.
„Kdo?“
Usmál se.
„Myslím, že ty.“
Tentokrát jsem se rozesmál i já.
Napětí, které se ve mně během několika vteřin nahromadilo, zmizelo stejně rychle, jako přišlo. Ještě před okamžikem jsem přemýšlel, jestli nemám volat záchranku, a teď jsem seděl naproti člověku, který se smál tak nakažlivě, že jsem se prostě musel smát s ním.
Večeře mezitím téměř zmizela z talířů.
„Takže...“ Adam dopil víno. „Můžu přijít ještě někdy?“
Podíval jsem se na něj.
„Jenom když nebudeš před jídlem tajit další alergie.“
Položil si ruku na hruď.
„Slibuju.“
„A všechny ostatní mi sepíšeš předem.“
„To bude krátký seznam.“
„Doufám.“
Usmál se.
„Já taky.“
Když jsem odnesl talíře do kuchyně, Adam se nabídl, že umyje nádobí. Odmítl jsem to. Jednak proto, že to byla moje kuchyň, ale hlavně proto, že jsem měl pocit, že kdybychom se oba postavili ke dřezu, nevešli bychom se tam.
„Tak aspoň utřu skleničky.“
„To je ještě horší.“
Nechápavě se na mě podíval.
„Proč?“
„Protože pak budu mít pocit, že jsem tě pozval jen proto, abys mi pomáhal s úklidem.“
Usmál se.
„Tak to jsem klidný.“
„Proč?“
„Protože jsem si jistý, že to nebyl ten hlavní důvod.“
Nevěděl jsem, co na to říct.
Jen jsem se pousmál a otočil se ke dřezu.
Nádobí bylo umyté za pár minut. Adam mezitím seděl na kuchyňské lince, pomalu upíjel víno a vyprávěl mi historku o tom, jak jednou na koleji omylem zapnul místo trouby gril a podařilo se mu během deseti minut spálit mraženou pizzu.
„To není možný.“
„Je.“
„Jak?“
„Dodnes nevím.“
„To musel být talent.“
„Byl.“
„A přežil to někdo?“
Podíval se na mě naprosto vážně.
„Pizza ne.“
Rozesmál jsem se tak, že jsem málem pustil talíř.
Když bylo uklizeno, přenesli jsme si skleničky do obýváku. Venku pořád sněžilo a za okny bylo ticho, které člověk ve městě zažije jen výjimečně. Zapnul jsem jen malou lampu vedle gauče. Velké světlo najednou působilo zbytečně.
„Film?“
Adam pokrčil rameny.
„Klidně.“
„Něco konkrétního?“
„Je mi to jedno.“
Prošel jsem nabídku snad třikrát a nakonec vybral film, který jsem už stejně viděl. Ani nevím proč. Možná proto, že mi bylo jedno, co poběží na obrazovce.
Prvních deset minut jsme se ještě snažili sledovat děj. Občas někdo něco okomentoval, občas jsme se zasmáli nějaké replice, ale čím víc večer postupoval, tím míň jsme věnovali pozornost televizi a tím víc jsme si povídali.
Ani nevím, jak jsme se dostali ke zpívání.
„Ty si u rádia občas pobrukuješ,“ poznamenal Adam.
Překvapeně jsem se na něj podíval.
„To jsem dělal?“
„Asi třikrát.“
Pokrčil jsem rameny.
„To ani nevnímám.“
„Zpíváš dobře.“
Zasmál jsem se.
„To nemůžeš vědět.“
„Můžu.“
„Jak?“
„Slyšel jsem tě.“
Na okamžik jsem zaváhal.
„Na gymplu jsem chodil do sboru.“
Adam se usmál.
„Já taky.“
Nevěřícně jsem se na něj podíval.
„Vážně?“
Přikývl.
„Sedm let.“
„Já taky.“
Chvíli jsme se na sebe jen dívali a pak jsme se oba rozesmáli.
„Takže další věc.“
„Co?“
„Další věc, kterou máme společnou.“
Nevím proč, ale právě ta obyčejná věta mi udělala radost.
Film mezitím běžel dál. Hrdinové na obrazovce řešili něco důležitého, ale ani jeden z nás už nevěděl co. Adam seděl opřený v rohu gauče, jednu nohu nataženou před sebe, druhou pokrčenou. Já jsem si sedl bokem, opřel se o područku a pomalu dopíjel zbytek vína.
Rozhovor se postupně zpomaloval.
Mezi jednotlivými větami přibývalo ticho.
Takové to příjemné.
Kdy člověk nemá potřebu ho zaplňovat.
Venku dál tiše padal sníh.
V bytě bylo teplo.
A já si najednou uvědomil, že už strašně dlouho jsem se necítil tak klidně.
Adam právě něco vyprávěl o přednášce z minulého týdne. Snažil jsem se poslouchat, ale po chvíli jsem si všiml, že mluví pořád tišeji.
Podíval jsem se na něj.
Měl zavřené oči.
„Adame?“
Neodpověděl.
Usnul.
Usmál jsem se.
Na televizní obrazovce se dál střídaly obrazy, ale zvuk jsem ztlumil skoro na minimum, aby ho nevzbudil. Chtěl jsem vstát a přinést mu deku.
Místo toho jsem se jen opřel hlouběji do gauče.
„Na dvě minuty,“ zamumlal jsem si.
„Jen na dvě.“
Probudilo mě ranní světlo.
Několik vteřin jsem vůbec netušil, kde jsem. Pak jsem ucítil, jak mě bolí za krkem, a vzpomněl si.
Film.
Víno.
Adam.
Pomalu jsem otevřel oči.
Televize už dávno zhasla.
Venku bylo bílo.
Adam pořád spal.
Hlavu měl opřenou o opěrku gauče a dýchal tak klidně, že jsem se nechtěl ani pohnout.
Teprve po chvíli jsem si uvědomil proč.
Naše nohy byly během spánku zamotané přes sebe.
Jedna jeho ruka sklouzla úplně bezděčně na moje předloktí.
Neobjímal mě.
Jen se mě dotýkal.
Asi by stačilo pohnout rukou.
O pár centimetrů.
Nenapadlo mě to.
Seděl jsem úplně tiše a jen se na něj díval.
Adam se ve spánku nepatrně pohnul.
Jeho prsty se mimoděk sevřely kolem mé ruky.
Úplně lehce.
Ani o tom nevěděl.
Usmál jsem se.
Venku bylo úplné ticho. Přes noc napadl další sníh a svět za oknem vypadal, jako by někdo ztlumil všechny zvuky. Nikam jsme nemuseli. Nikdo po nás nic nechtěl. Poprvé po hodně dlouhé době jsem necítil potřebu plánovat, přemýšlet ani se bát toho, co přijde.
Stačilo mi sedět.
Stačilo mi, že spal vedle mě.
XI.
Adam stood at my door with a bottle of white wine in his hand. There were still a few snowflakes melting slowly on his shoulders, his cheeks were red from the cold, and when he saw me, he smiled that completely ordinary smile of his, the one that had made it nearly impossible for me to think about anything else for the past two days.
“Hi.”
“Hi.”
For a moment we simply stood there. Not because we did not know what to say, but because we both apparently needed a few seconds to get used to the fact that this time we were not standing in a pub or at a bus stop, but in front of my apartment.
Adam lifted the bottle.
“I didn’t know what you drank, so I got white. If you don’t want it, I’ll drink it myself.”
I laughed.
“You didn’t have to bring anything.”
“I know.”
He shrugged.
“But my mum would kill me if she found out I was going to someone’s place for dinner for the first time empty-handed.”
I stepped away from the door.
“Come in, then. I don’t want your mum on my conscience too.”
He came in, took off his shoes, and carefully hung up his coat. He was in no hurry. He looked around the apartment discreetly, almost shyly, as if he did not want to seem nosy while still being interested in everything. His gaze moved over the bookcase, paused at the camera on the shelf, slipped for a moment toward the window where snow was still falling quietly, and finally returned to me.
“So this is where you live.”
I nodded.
“Yeah.”
He was quiet for a moment longer, slowly turning around.
“You know…” he began. “This is exactly how I imagined it.”
I smiled in surprise.
“Really?”
“Yeah.”
“And how did you imagine it?”
He thought for a moment, as if searching for the right words.
“I don’t know if I can explain it. I just… expected it to be exactly like this.”
I looked around.
“I don’t really understand.”
He walked to the bookcase and lightly ran his fingers over the spines of several books.
“I mean, there’s nothing extra here. No things that are here just because. Everything feels as if it has its own place.”
I paused. I had never looked at my apartment through his eyes. To me it was simply the place where I slept, studied, or worked on my photographs. It had never occurred to me to wonder what it might say about me.
“That’s strange,” I said quietly.
“What?”
“It never occurred to me that someone could form an impression of a person from their apartment.”
Adam smiled.
“I do it all the time.”
“Does it work?”
He shrugged.
“Sometimes.”
“And this time?”
He looked at me and smiled.
“I think so.”
I did not know what to say.
Adam took a deep breath.
“If it tastes even half as good as it smells, I should have come here ages ago.”
“You don’t know if it worked yet.”
“Do you always doubt yourself?”
I sighed.
“Pretty much.”
“That’s a shame.”
I looked at him.
“Why?”
He smiled, completely calmly.
“Because everything I’ve seen you do so far has turned out well.”
For a moment the kitchen was quiet. I did not know whether he meant the dinner, the photographs, or us. I opened the oven instead.
“A few more minutes,” I muttered, basting the meat with its juices.
Adam leaned his elbow against the kitchen counter.
“Can I help with anything?”
“Sure.”
“Excellent.”
He looked around.
“What should I do?”
I hesitated.
“I don’t know.”
He raised an amused eyebrow.
“That’s surprisingly specific.”
This time I laughed out loud.
“All right. Open the wine.”
“That’s a task I can work with.”
He went to a drawer, opened it without hesitation, and pulled out a corkscrew.
I just stared at him in disbelief.
“Wait…”
He turned around.
“What?”
“How did you know it was there?”
He looked at the corkscrew, then back at me.
“I didn’t.”
“Then how?”
He shrugged.
“I guessed.”
“And you got it right.”
“I get lucky sometimes.”
I shook my head.
“That wasn’t luck.”
“No?”
I smiled.
“Just logical thinking.”
Adam laughed.
“Then I won’t ruin it.”
We both laughed.
Only then did I realize that the nervousness that had followed me all afternoon had completely disappeared. I do not remember exactly when it happened. Maybe when he mentioned his mum. Maybe when he began moving around the apartment so naturally, as if he were not here for the first time but returning to a place he had known for a long time.
And the thought did not seem strange to me at all.
On the contrary.
I was able to get used to it surprisingly quickly.
A bowl of mashed potatoes and a baking dish of meat still steaming landed on the table between us. I carefully divided the portions onto the plates and waited a little nervously for Adam to taste it.
He said nothing.
He just cut off the first bite, chewed for a moment, and looked at me.
“Well?”
He smiled.
“I think you should stop being afraid of cooking.”
I exhaled.
“So it’s good?”
“It’s excellent.”
He paused and served himself another bite.
“If you’re trying to impress me, I have to say this is pretty unfair.”
I laughed.
“Why?”
“Because I’ll invite you to dinner next time, and after this I’ll look like an amateur.”
“Hardly.”
“You don’t know my cooking skills.”
“You don’t have any?”
He shrugged.
“I can make pasta.”
“Everyone can do that.”
“Exactly.”
“Anything else?”
He thought for a moment.
“Scrambled eggs.”
“That’s still not very convincing.”
“All right.”
He put down his fork.
“Once I even ruined instant soup.”
I laughed so loudly I had to put down my cutlery.
“That shouldn’t even be possible.”
“It is.”
“How?”
“Don’t ask.”
We laughed for a while longer before returning to our food. I was surprised by how quickly the last of my nervousness fell away. All afternoon I had wondered whether dinner would be good enough, whether sitting alone together in the apartment would be awkward, and whether we would run out of things to talk about. In the end, none of that happened. Conversation flowed naturally, and the silences between sentences were not uncomfortable. We simply ate, sometimes looked at each other, and continued where we had left off.
“By the way…” Adam lifted his wine glass. “This meat is really great.”
“Thanks.”
“It’s just a little bold to put so many nuts in it.”
I nodded.
“I like the recipe. They give it flavor.”
Adam cut off another bite.
“They do.”
Then he added, perfectly calmly:
“Considering I’m actually allergic to them.”
My fork clinked against the plate.
“What?”
He looked at me.
“Well… yeah.”
“Adam!”
My heart began racing even faster than during our first kiss.
“Why didn’t you tell me?”
“Because—”
“You just ate them!”
“Elias…”
“Are you all right?”
“Yeah.”
“Are you sure?”
“Yes.”
“Really?”
He watched me for a moment and then started laughing. Not quietly. He really burst out laughing.
“You were really scared.”
“Of course I was scared!”
“Sorry.”
He was still smiling.
“I’m only allergic to raw nuts.”
I stared at him, confused.
“How… only raw ones?”
“When they’re baked or cooked, they don’t do anything to me.”
I still looked doubtful.
“Really.”
“You swear?”
He nodded.
“If something were wrong, I’d probably know by now.”
I watched him suspiciously for a few more seconds. Then I rested my elbows on the table and hid my face in my hands.
“You’re such an idiot.”
There was silence for a moment.
Then I heard him laugh softly.
“Someone’s told me that before.”
I looked up.
“Who?”
He smiled.
“I think you have.”
This time I laughed too.
The tension that had built up inside me over those few seconds vanished as quickly as it had arrived. A moment earlier I had been wondering whether I should call an ambulance, and now I was sitting across from someone whose laughter was so infectious that I simply had to laugh with him.
By then, dinner had nearly disappeared from our plates.
“So…” Adam finished his wine. “Can I come again sometime?”
I looked at him.
“Only if you stop hiding additional allergies before dinner.”
He put a hand over his heart.
“I promise.”
“And you’ll write all the others down for me beforehand.”
“That’ll be a short list.”
“I hope so.”
He smiled.
“Me too.”
When I carried the plates into the kitchen, Adam offered to do the dishes. I refused. Partly because it was my kitchen, but mostly because I had a feeling that if we both stood at the sink, we would not fit there.
“Then at least I’ll dry the glasses.”
“That’s even worse.”
He looked at me, confused.
“Why?”
“Because then I’ll feel like I invited you here just to help me clean.”
He smiled.
“Then I’m relieved.”
“Why?”
“Because I’m sure that wasn’t the main reason.”
I did not know what to say to that. I just smiled and turned back to the sink.
The dishes were washed within a few minutes. Adam sat on the kitchen counter, slowly sipping wine and telling me about the time at college when he accidentally turned on the grill instead of the oven and managed to burn a frozen pizza in ten minutes.
“That’s impossible.”
“It happened.”
“How?”
“I still don’t know.”
“That must have taken talent.”
“It did.”
“Did anyone survive?”
He looked at me with complete seriousness.
“The pizza didn’t.”
I laughed so hard I almost dropped a plate.
When everything was tidy, we carried our glasses into the living room. It was still snowing outside, and the silence beyond the windows was the kind one experiences in a city only rarely. I switched on just the small lamp beside the couch. The overhead light suddenly seemed unnecessary.
“A film?”
Adam shrugged.
“Sure.”
“Anything specific?”
“I don’t mind.”
I went through the selection three times and eventually chose a film I had already seen anyway. I do not even know why. Maybe because I did not care what was playing on the screen.
For the first ten minutes we still tried to follow the plot. One of us occasionally commented on something, and sometimes we laughed at a line, but as the evening went on, we paid less and less attention to the television and talked more and more.
I do not even know how we ended up talking about singing.
“You hum along to the radio sometimes,” Adam remarked.
I looked at him in surprise.
“Did I?”
“About three times.”
I shrugged.
“I don’t even notice.”
“You sing well.”
I laughed.
“You can’t know that.”
“I can.”
“How?”
“I’ve heard you.”
I hesitated for a moment.
“I sang in a choir in high school.”
Adam smiled.
“Me too.”
I looked at him in disbelief.
“Really?”
He nodded.
“Seven years.”
“Me too.”
For a moment we just looked at each other, then we both laughed.
“Another thing.”
“What?”
“Another thing we have in common.”
I do not know why, but that ordinary sentence made me happy.
The film continued playing. The heroes on screen were dealing with something important, but neither of us knew what it was anymore. Adam sat leaning into the corner of the couch, one leg stretched out in front of him, the other bent. I sat sideways, leaning against the armrest, slowly finishing the rest of my wine.
The conversation gradually slowed.
There was more silence between sentences.
The comfortable kind.
The kind you do not feel compelled to fill.
Snow continued falling quietly outside.
The apartment was warm.
And suddenly I realized that I had not felt this calm in a very long time.
Adam was telling me something about a lecture the previous week. I tried to listen, but after a while I noticed that he was speaking more and more quietly.
I looked at him.
His eyes were closed.
“Adam?”
He did not answer.
He had fallen asleep.
I smiled.
The images continued changing on the television, but I turned the sound almost all the way down so I would not wake him. I wanted to get up and bring him a blanket.
Instead, I just leaned deeper into the couch.
“Two minutes,” I murmured to myself.
“Just two.”
Morning light woke me.
For several seconds I had no idea where I was. Then I felt the ache in my neck and remembered.
The film.
The wine.
Adam.
I slowly opened my eyes.
The television had gone dark long ago.
Outside, everything was white.
Adam was still asleep.
His head rested against the back of the couch, and he was breathing so peacefully that I did not want to move.
Only after a while did I realize why.
Our legs had tangled together in our sleep.
One of his hands had slipped, without intention, onto my forearm.
He was not holding me.
He was simply touching me.
I probably only had to move my hand.
A few centimetres.
It did not occur to me.
I sat perfectly still and just watched him.
Adam shifted slightly in his sleep.
His fingers closed around my hand without him realizing it.
Very lightly.
He had no idea.
I smiled.
Outside there was complete silence. More snow had fallen overnight, and the world beyond the window looked as if someone had turned down every sound. We did not have to go anywhere. No one needed anything from us. For the first time in a very long while, I felt no need to plan, think, or be afraid of what would come next.
It was enough to sit there.
It was enough that he was sleeping beside me.
Všiml sis něčeho?Notice anything?
Pokud se ti kapitola líbila, rádi si přečteme tvůj náhled. Napiš pár slov o tom, co se ti v ní nejvíc zastavilo.If you liked the chapter, I’d love to hear your thoughts. Write a few lines about what stayed with you most.
Není potřeba psát recenzi. Pár vět stačí.No need to write a review. A few sentences are more than enough.
Sdílet názorShare your thoughts