XOLFCUT
Zpět Back

Román Novel

Pod kůží Under the Skin

IX. IX.

IX.

Do hospody jsem dorazil o něco později.

Seděl tam. Na stejném místě jako minule. Před sebou měl rozpité pivo a naproti němu stála sklenice bílého vína. Už nalitá. Čekala tam úplně samozřejmě, jako kdyby od začátku věděl, že si za chvíli sednu naproti.

Na okamžik jsem se zastavil.

Adam zvedl hlavu a jakmile mě uviděl, usmál se.

Ne.

Usmál se bylo málo.

Celý se rozzářil.

Jako kdyby se právě stalo něco, na co celý večer čekal.

Na zlomek vteřiny jsem zapomněl udělat další krok. V žaludku mě zvláštně píchlo a nohy mě samy donesly až ke stolu.

Ke sklenici vína.

K Adamovi.

Zůstal jsem stát. Pohled jsem měl přikovaný ke sklenici přede mnou. Byla úplně obyčejná, přesto jsem od ní nedokázal odtrhnout oči.

Nadechl jsem se.

„Ahoj.“

Teprve když jsem to vyslovil, došlo mi, že se usmívám.

Ne trochu.

Úplně.

Adam obešel stůl. Na okamžik jsem si myslel, že si jen jde sednout blíž. Místo toho se zastavil přede mnou, lehce se ke mně naklonil a políbil mě na tvář.


Přestal jsem dýchat.

Celým tělem mi projelo horko.

Ne prudce.

Pomalu.

Od krku až někam do uší.

Sakra.

Tohle musí být vidět.

Musím být rudý.

Úplně rudý.

„Ahoj, Eliasi.“

Jeho hlas zněl stejně klidně jako vždycky. Jako kdyby se právě nestalo vůbec nic.

Já jsem se na něj ale nedokázal podívat. Rychle jsem si sedl, bundu ze sebe ani nesundal, natáhl se po sklenici a pořádně se napil.

Víno bylo ještě studené.

Tentokrát mi to bylo úplně jedno.

Chvíli jsme oba mlčeli. Ne proto, že bychom nevěděli, co říct. Jen nebylo kam spěchat.

Adam se napil piva.

Já vína.

„Tak co práce?“ zeptal se.

Pokrčil jsem rameny.

„Fotili jsme maso.“

Zasmál se.

„To zní zajímavě.“

„Ani ne.“

Vyprávěl jsem mu o klientovi, který chtěl přefotit titulní fotku. O tom, že nebyl čas shánět modely. A taky o tom, že nakonec fotili moje ruce.

„Počkej.“

Podíval se na mě.

„Tvoje ruce?“

Přikývl jsem.

„Prý jsou hezký.“

Na okamžik se zadíval na moje prsty položené na stole.

Pak úplně klidně řekl:

„Jsou.“

Na chvíli jsem nevěděl, co říct.

„Ty taky?“

Jen pokrčil rameny.

„Jo.“

Napil se piva.

Jako kdyby právě neřekl nic zvláštního.

„Stejně nechápu, proč zrovna maso.“

„Já taky ne.“

„Aspoň ses nestal modelem na šunku.“

Poprvé ten večer jsem se rozesmál nahlas. Tak, že se po nás otočila servírka.

Nezjistil jsem, kdy jsme dopili první skleničky. Pak druhé. Čas najednou začal plynout úplně jinak. Někdy mezi tím přinesla servírka na stůl svíčku, protože venku se úplně setmělo. Hospoda se mezitím zaplnila, od vedlejších stolů se ozýval smích a někdo pustil vánoční písničky.

Adam protočil oči.

„Jestli ještě jednou uslyším Rolničky, odcházím.“

Zasmál jsem se.

„Vždyť jsou teprve začátek prosince.“

„Právě.“

„Ty nemáš rád Vánoce?“

Chvíli mlčel.

„Mám.“

Podíval se do sklenice.

„Jen je lidi vždycky zbytečně komplikují.“

„A ty?“

Vzhlédl.

„Co?“

„Co máš na Vánocích rád?“

Usmál se.

Tentokrát jinak.

Klidněji.

„Vůni jehličí.“

Chvíli přemýšlel.

„A rána.“

„Rána?“

„Když ještě všichni spí.“

„To je divný.“

„Já vím.“

„Já mám rád večery.“

Adam se pousmál.

„To jsem si všiml.“

Nechápavě jsem se na něj podíval.

„Jak to myslíš?“

Napil se piva.

„Píšeš mi vždycky večer.“

Zarazil jsem se.

Měl pravdu.

Nikdy jsem si toho nevšiml.

Servírka kolem nás prošla už poněkolikáté. Pokaždé odnesla několik prázdných sklenic a na našem stole přistála další. Venku se mezitím úplně setmělo. V oknech se odráželo teplé světlo hospody a za nimi byly vidět jen tmavé ulice a občas kolemjdoucí zabalení do šál.

„Ještě něco?“ zeptala se.

Podívali jsme se na sebe.

Adam pokrčil rameny.

„Já bych si ještě dal.“

Pak se podíval na mě.

„Ty?“

Ani jsem se nemusel rozmýšlet.

„Jo.“

Usmál se.

„Tak ještě jednou.“

Servírka jen přikývla.

„Vy dva dneska nikam nespěcháte.“

Počkali jsme, až odejde.

Pak jsme se na sebe podívali.

A oba jsme se rozesmáli.

Nezjistil jsem, o čem všem jsme ten večer mluvili. O škole. O práci. O tom, že Filip zase někde zapomněl klíče. O tom, že Matěj dokáže usnout během pěti minut úplně kdekoliv. O tom, že Adam nesnáší rozinky a já kopr.

Několikrát jsme se začali smát tak hlasitě, že se po nás otočili lidé od vedlejšího stolu.

Bylo mi to jedno.

Úplně poprvé.

Čas najednou přestal existovat. Nemusel jsem přemýšlet nad tím, co říkám. Jestli mluvím moc. Nebo málo. Jestli se dívám příliš dlouho. Nebo naopak uhýbám očima. Prostě jsme seděli, pili víno a pivo a povídali si, jako bychom to dělali už roky.

Když jsem se nakonec rozhlédl kolem sebe, hospoda byla skoro prázdná. Ani jsem si nevšiml, že většina lidí už dávno odešla.

Adam vytáhl telefon.

„Do háje.“

„Co je?“

Ukázal mi displej.

„Noční.“

Oba jsme se zvedli skoro současně.

Vyšli jsme ven.

Studený vzduch mě okamžitě probral.

Na zastávku jsme skoro doběhli.

Autobus se právě rozjížděl.

Adam ještě přidal do kroku.

Marně.

Zadní světla zmizela za zatáčkou.

Chvíli jsme tam jen stáli.

Pak se podíval na jízdní řád.

„Další za hodinu.“

Povzdechl si a otočil se ke mně.

„Nevadí ti to?“

Podíval jsem se na jízdní řád, pak na hodinky a nakonec zpátky na něj.

„Ne.“

Chvíli jsme oba mlčeli.

Studený vzduch mě štípal do tváří a někde v dálce projela tramvaj.

„Tak budeme hodinu mrznout.“

Adam se pousmál.

„Můžeme.“

Rozhlédl jsem se kolem sebe.

Ulice byly skoro prázdné. Pod světly lamp se pomalu snášely první vločky a na mokrém chodníku se hned rozpouštěly.

„Nebo se projdeme.“

Vyklouzlo to ze mě dřív, než jsem si stihl rozmyslet, jestli to vůbec chci říct.

Adam se na mě překvapeně podíval.

„Jo?“

Přikývl jsem.

„Stejně je škoda stát na zastávce.“

Chvíli mlčel.

Pak se usmál.

„Tak jo.“

Vykročili jsme.

Nikdo z nás nevěděl kam. Prostě jsme se vydali ulicí dolů. Sníh zatím jen lehce poletoval a pod světlem lamp působil skoro stříbrně.

Chvíli jsme šli mlčky.

Tentokrát to ticho nebylo nepříjemné. Vedle Adama působilo úplně normálně. Jako další část rozhovoru, jen beze slov.

Zastrčil jsem ruce hlouběji do kapes.

„Je zima,“ zamumlal jsem.

Adam se pousmál.

„Trochu.“

Podíval jsem se na něj.

„Trochu? Mně mrznou i uši.“

Krátce se zasmál.

„To jsem si všiml.“

Instinktivně jsem si na ně sáhl.

„Jsou zase červený?“

Přikývl.

„Jo.“

Povzdechl jsem si.

„To je skvělý.“

„Mně se líbí.“

Řekl to úplně samozřejmě, aniž by se na mě podíval. Jako kdyby právě poznamenal, že bude sněžit.

Radši jsem mlčel.

Město kolem nás pomalu utichalo. Občas kolem projelo auto, někde v dálce zazvonila tramvaj a z otevřených dveří pekárny se na okamžik vyvalila vůně čerstvého pečiva. Jinak bylo skoro ticho. Pod nohama nám tiše křupal sníh a já si najednou uvědomil, že už vůbec nepřemýšlím, kolik je hodin.

Nebylo kam spěchat.

Nikdo na mě nečekal.

Nikdo mě nikde nepostrádal.

Byli jsme jen my dva.

A ta hodina navíc.

Pod nohou mi ujela tenká vrstva rozbředlého sněhu.

Jen jsem zavrávoral.

Než jsem se stačil narovnat, ucítil jsem na zápěstí jeho ruku. Pevně mě chytil.

„Dobrý?“

Přikývl jsem.

„Jo.“

Ještě chvíli mě držel, jen pro jistotu. Pak sevření trochu povolilo. Narovnal jsem se a udělali jsme několik dalších kroků.

Po chvíli jeho ruka sjela ze zápěstí níž. Na okamžik se jen lehce dotkla mojí dlaně, jako kdyby si nebyl jistý, jestli může. Pak ji prostě vzal do své.

Díval jsem se před sebe. Na sníh, na světla lamp i na svoje boty. Trvalo několik vteřin, než mi došlo, proč mi najednou není zima na pravou ruku.

Podíval jsem se dolů.

Pořád ji držel.

Neřekl jsem nic.

Ani on.

Jen jsme šli dál.

Pomalu jsme došli k další zastávce.

Adam se podíval na jízdní řád, pak na telefon.

„Za tři minuty.“

Přikývl jsem.

Bylo to zvláštní. Celou hodinu jsme měli pocit, že nikam nespěcháme, a najednou zbývaly jen tři minuty.

Stáli jsme vedle sebe. Pořád jsme se drželi za ruce. Nikdo nic neříkal.

Adam se na mě podíval.

Tentokrát ne jen letmo.

Díval se mi přímo do očí. Jako kdyby v nich něco hledal. Nebo jako kdyby se mě beze slov ptal, jestli může udělat to, co se chystal udělat.

Zhluboka se nadechl.

Pak udělal poslední krok.

Políbil mě.

Pomalu a opatrně. Jako by mi nechával dost času ustoupit.

Neudělal jsem to.

Na první okamžik jsem úplně ztuhl. Srdce se mi rozbušilo a já najednou nevěděl, co s tím vším, co se ve mně právě dělo.

Pak jsem zavřel oči.

A políbil ho zpátky.

Ucítil jsem jeho paži kolem pasu. Přitáhl si mě blíž a já poprvé nepřemýšlel. Neporovnával jsem. Nehledal důvod, proč by to nemělo být správně.

Jen jsem se k němu přitiskl.

A schoval se do jeho náruče.

Na okamžik zmizela zima.

Přestal jsem vnímat ulici, lampy i zastávku.

Zůstal jen tlumený zvuk padajícího sněhu.

IX.

I arrived at the pub a little later than usual.

He was there. In the same place as last time. In front of him sat an unfinished beer, and across from him was a glass of white wine. Already poured. Waiting there as naturally as if, from the beginning, he had known I would sit down opposite him in a moment.

For a moment, I stopped.

Adam looked up, and as soon as he saw me, he smiled.

No.

That smile was too small a word.

He lit up completely.

As if something had just happened that he had been waiting for all evening.

For a split second I forgot to take another step. A strange ache pricked in my stomach, and my feet carried me to the table on their own.

To the glass of wine.

To Adam.

I stayed standing there. My gaze was fixed on the glass in front of me. It was completely ordinary, and yet I couldn’t tear my eyes away from it.

I took a breath.

“Hi.”

Only when I said it did I realize I was smiling.

Not a little.

Completely.

Adam walked around the table. For a moment I thought he was only going to sit closer. Instead, he stopped in front of me, leaned in slightly, and kissed me on the cheek.


I stopped breathing.

Heat spread through my whole body.

Not sharply.

Slowly.

From my neck all the way to my ears.

Shit.

This must be visible.

I must be red.

Completely red.

“Hi, Elias.”

His voice sounded as calm as always. As if nothing at all had just happened.

But I couldn’t look at him. I sat down quickly, didn’t even take off my jacket, reached for the glass, and drank deeply.

The wine was still cold.

This time, I didn’t care at all.

We both fell silent for a while. Not because we didn’t know what to say. Just because there was no rush.

Adam took a sip of his beer.

I took a sip of the wine.

“So, how’s work?” he asked.

I shrugged.

“We were shooting meat.”

He laughed.

“That sounds interesting.”

“It wasn’t.”

I told him about the client who wanted to retouch the cover photo. About how there wasn’t time to find models. And also about how, in the end, they shot my hands.

“Wait.”

He looked at me.

“Your hands?”

I nodded.

“They said they were nice.”

For a moment he stared at my fingers resting on the table.

Then he said, perfectly calmly:

“They are.”

For a second I didn’t know what to say.

“Yours too?”

He just shrugged.

“Yeah.”

He took a sip of his beer.

As if he had just said nothing unusual.

“I still don’t understand why meat of all things.”

“Me neither.”

“At least you didn’t end up as a ham model.”

For the first time that evening, I laughed out loud. So loudly that the waitress looked over at us.

I don’t know when we finished the first drinks. Then the second. Time suddenly started moving differently. Somewhere in between, the waitress brought a candle to the table because it had gone completely dark outside. The pub filled up around us, laughter drifted in from neighboring tables, and someone put on Christmas songs.

Adam rolled his eyes.

“If I hear ‘Rudolph the Red-Nosed Reindeer’ one more time, I’m leaving.”

I laughed.

“But it’s only the beginning of December.”

“Exactly.”

“You don’t like Christmas?”

He was quiet for a while.

“I do.”

He looked down into his glass.

“I just think people make it unnecessarily complicated.”

“And you?”

He looked up.

“What?”

“What do you like at Christmas?”

He smiled.

This time differently.

More calmly.

“The smell of pine.”

He thought for a moment.

“And mornings.”

“Mornings?”

“When everyone is still asleep.”

“That’s strange.”

“I know.”

“I like evenings.”

Adam smiled.

“I noticed.”

I looked at him, confused.

“What do you mean?”

He took a sip of his beer.

“You always text me in the evening.”

I was thrown off.

He was right.

I’d never noticed.

The waitress passed by us several times. Each time she took away a few empty glasses and another one appeared on our table. By then it was completely dark outside. Warm light from the pub reflected in the windows, and beyond them all I could see were only dark streets and the occasional passerby wrapped in scarves.

“Anything else?” she asked.

We looked at each other.

Adam shrugged.

“I’d have one more.”

Then he looked at me.

“You?”

I didn’t even need to think.

“Yeah.”

He smiled.

“Then one more round.”

The waitress just nodded.

“You two aren’t in a rush tonight.”

We waited until she left.

Then we looked at each other.

And we both laughed.

I don’t know what we talked about that evening. About school. About work. About how Filip had forgotten his keys somewhere again. About how Matěj can fall asleep anywhere in five minutes. About how Adam hates raisins and how I hate dill.

Several times we laughed so hard that people at the neighboring table looked over at us.

I didn’t mind.

Not for the first time.

Time stopped mattering all at once. I didn’t have to wonder what I was saying. Whether I was talking too much or too little. Whether I was looking too long or looking away too quickly. We just sat there, drinking wine and beer, talking as if we had been doing it for years.

When I finally looked around, the pub was almost empty. I hadn’t even noticed that most people had left long ago.

Adam took out his phone.

“Damn.”

“What?”

He showed me the screen.

“Night bus.”

We both stood up almost at the same time.

We walked outside.

The cold air woke me up at once.

We almost ran to the stop.

The bus was already pulling away.

Adam picked up the pace even more.

To no avail.

The tail lights disappeared around the corner.

We stood there for a while.

Then he checked the timetable.

“Next one in an hour.”

He sighed and turned to me.

“Does that bother you?”

I looked at the timetable, then at my watch, then back at him.

“No.”

We were both quiet for a moment.

The cold air stung my cheeks, and somewhere in the distance a tram rattled by.

“So we’ll freeze for an hour.”

Adam smiled.

“We can.”

I looked around.

The streets were almost empty. Under the lamps, the first snowflakes drifted down slowly and dissolved on the wet pavement.

“Or we could walk.”

The words slipped out before I had a chance to think if I actually wanted to say them.

Adam looked at me, surprised.

“Yeah?”

I nodded.

“It’s a shame to just stand at the stop anyway.”

He was silent for a moment.

Then he smiled.

“All right.”

We set off.

Neither of us knew where we were going. We just walked down the street. Snow drifted lightly and, under the streetlamps, looked almost silver.

We walked in silence for a while.

This time the quiet was not uncomfortable. Beside Adam it felt perfectly normal. Like another part of the conversation, only without words.

I shoved my hands deeper into my pockets.

“It’s cold,” I muttered.

Adam smiled.

“A little.”

I looked at him.

“A little? My ears are freezing.”

He gave a short laugh.

“I noticed.”

I touched them instinctively.

“Are they red again?”

He nodded.

“Yeah.”

I sighed.

“Fantastic.”

“I like it.”

He said it so naturally that he didn’t even look at me. Like he had merely remarked that it was going to snow.

I chose not to reply.

The city around us slowly emptied out. Every so often a car passed, somewhere in the distance a tram rang, and for a moment the smell of fresh bread spilled out from the bakery. Otherwise it was almost silent. Snow crunched softly beneath our feet, and I suddenly realized that I wasn’t thinking at all about what time it was.

There was no rush.

No one was waiting for me.

No one missed me anywhere.

There were only the two of us.

And that extra hour.

A thin layer of thawing snow slid beneath my foot.

I lurched.

Before I could steady myself, I felt his hand on my wrist. He gripped me firmly.

“You okay?”

I nodded.

“Yeah.”

He kept holding me for a moment longer, just to be sure. Then the grip loosened a little. I straightened up and we took a few more steps.

After a while, his hand slid from my wrist down to my palm. For a moment it only brushed against mine, as if he wasn’t completely sure he was allowed to. Then he simply took it in his.

I looked ahead—at the snow, the lamplight, my shoes. It took several seconds before I understood why my right hand was suddenly not cold anymore.

I looked down.

He was still holding it.

I said nothing.

Neither did he.

We just kept walking.

We made our way slowly to the next stop.

Adam checked the timetable, then looked at his phone.

“Three minutes.”

I nodded.

It was strange. For the whole hour, we had felt like we weren’t in any hurry, and now only three minutes remained.

We stood side by side. Still holding hands. No one said anything.

Adam looked at me.

Not just briefly.

He looked straight into my eyes. As if searching for something there. Or as if silently asking whether he could do what he was about to do.

He took a deep breath.

Then he took the final step.

He kissed me.

Slowly and carefully, as if giving me time to pull away.

I didn’t.

For a moment I went completely rigid. My heart raced, and I didn’t know what to do with all the feeling suddenly coursing through me.

Then I closed my eyes.

And kissed him back.

I felt his arm around my waist. He pulled me closer, and for the first time I didn’t think. I didn’t compare. I didn’t look for a reason why it shouldn’t be right.

I simply pressed myself against him.

And hid in his embrace.

For a moment, the cold disappeared.

I stopped noticing the street, the lamps, the stop.

All that remained was the muffled sound of falling snow.

Všiml sis něčeho? Notice anything?

Pokud se ti kapitola líbila, rádi si přečteme tvůj náhled. Napiš pár slov o tom, co se ti v ní nejvíc zastavilo. If you liked the chapter, I’d love to hear your thoughts. Write a few lines about what stayed with you most.

Není potřeba psát recenzi. Pár vět stačí. No need to write a review. A few sentences are more than enough.

Sdílet názor Share your thoughts