RománNovel
Pod kůžíUnder the Skin
XIII.
Dopoledne jsem měl volno.
Poprvé po několika dnech jsem nemusel ani do školy, ani do práce, a tak jsem si po snídani uvařil čaj, otevřel notebook a pokusil se pokračovat v seminárce. Šlo to překvapivě dobře. Za necelé dvě hodiny jsem napsal víc než za celý předchozí týden a na okamžik jsem si dokonce připadal jako člověk, který má svůj život pod kontrolou.
Ten pocit vydržel přesně do chvíle, než mi zakručelo v břiše.
Zavřel jsem notebook, protáhl se a došel k lednici.
Moc toho v ní nezbylo.
Půlka másla.
Sýr.
Dvě vejce.
Kousek papriky.
A balíček kuřecích prsou, který jsem koupil cestou domů už před několika dny.
Chvíli jsem na něj jen koukal.
Pak jsem se bezděčně usmál.
Vytáhl jsem telefon.
Tentokrát jsem nepřemýšlel.
„Nemáš hlad?“
Zprávu jsem odeslal dřív, než jsem si stihl rozmyslet, jestli ji vůbec poslat chci.
Telefon jsem položil na linku a otevřel lednici.
Možná bych mohl udělat těstoviny.
Nebo...
Telefon zavibroval.
Podíval jsem se na displej.
„30 min“
Usmál jsem se.
Ani jsem neodepsal.
Jen jsem zavřel lednici a začal přemýšlet, co se dá uvařit z toho, co mám doma.
„Kdo zase nechal v lednici prázdnej obal od sýra?“
Filip stál s otevřenými dveřmi lednice a tvářil se, jako by právě odhalil státní spiknutí.
„Nebyl prázdnej,“ ozval se Kuba od stolu.
„Byl.“
„Byly tam dva milimetry.“
„Tak vidíš.“
Matěj jen zakroutil hlavou a bez zájmu otočil stránku skript.
Adam se rozesmál.
Právě v tu chvíli mu zavibroval telefon.
Natáhl se po něm úplně automaticky.
Na displeji svítila jediná zpráva.
„Nemáš hlad?“
Na okamžik se přestal usmívat.
Ne proto, že by ho ta otázka překvapila.
Spíš proto, že mu udělala radost víc, než čekal.
„Co je?“ zeptal se Kuba.
Adam ještě chvíli koukal na displej.
Pak telefon položil na stůl.
„Psal Elias.“
Filip se pousmál.
„A?“
Adam telefon otočil, aby na zprávu viděli.
Matěj si ji přečetl jako první.
Usmál se.
„Tak jeď.“
„Kluci...“
Na okamžik hledal správná slova.
Promnul si zátylek.
„Myslíte, že...“
Odmlčel se.
„...že se dá někoho vyděsit tím, že ho máte až moc rádi?“
V kuchyni bylo najednou ticho.
Matěj zavřel notebook.
„Jak to myslíš?“
Adam chvíli mlčel.
„Nevím...“
Pokrčil rameny.
„Pořád přemýšlím, jestli moc nespěchám. Jestli...“
Odmlčel se.
„...něco nepodělám.“
Filip se opřel o linku.
„A myslíš, že kdyby něco nechtěl, psal by ti Nemáš hlad?“
Adam sklopil oči k telefonu.
„Já vím.“
„Ne.“
Ozval se poprvé Matěj.
„Ty to právě nevíš.“
Adam na něj zvedl oči.
Matěj pokrčil rameny.
„Myslím, že se celou dobu snažíš chránit jeho.“
Krátce se odmlčel.
„A vůbec sis nevšiml...“
„...že on už dávno chrání tebe.“
Adam se podíval na displej.
Napsal dvě slova.
„30 min“
Odeslal zprávu.
Zaklapl notebook.
Vstal.
Popadl batoh.
„Kam jdeš?“ zavolal za ním Kuba.
Adam už si oblékal bundu.
Ani se neotočil.
Jen se usmál.
„Mám hlad.“
Dveře za ním zapadly.
Než jsem stihl vymyslet, co vlastně budu vařit, zazvonil zvonek.
Podíval jsem se na hodiny.
Přesně třicet minut.
Zakroutil jsem hlavou.
„To snad není možný...“
Když jsem otevřel dveře, Adam se usmíval, jako by přijel o dvě ulice dál a ne přes půlku města.
„Ahoj.“
„Ty jsi to měřil?“
Nechápavě se na mě podíval.
„Co?“
„Těch třicet minut.“
Usmál se.
„Trochu.“
Rozesmál jsem se a ustoupil ode dveří.
„Pojď dál.“
Sundal si bundu, zul boty a položil batoh vedle věšáku.
„Tak...“
Rozhlédl se po kuchyni.
„Co budeme vařit?“
Pokrčil jsem rameny.
„To je právě ten problém.“
Otevřel jsem lednici.
„Moc toho doma není.“
Adam nakoukl přes moje rameno.
„Kuře.“
„Jo.“
„Rýže?“
„Je.“
„Cibule?“
„Taky.“
Na okamžik se zamyslel.
Pak pokýval hlavou.
„Tak jsme zachránění.“
Podíval jsem se na něj.
„Ty umíš vařit?“
Zatvářil se naprosto vážně.
„Ne.“
Odmlčel se.
„Ale umím dělat, že vím, co dělám.“
Neudržel jsem to.
Rozesmál jsem se.
„Tak to jsme dva.“
Adam si vyhrnul rukávy a postavil se k lince.
„Tak co mám dělat?“
„Nakrájej cibuli.“
Podal jsem mu prkénko i nůž.
Podíval se na ně, pak na mě.
„Víš, že tohle může dopadnout všelijak.“
„Věřím ti.“
„Tak to je odvážný.“
Usmál jsem se a začal připravovat maso.
V kuchyni bylo příjemné ticho.
Bylo slyšet jen klepání nože o prkénko, šustění sáčku s rýží a vodu, kterou jsem napustil do hrnce.
Ani jsem si neuvědomil, že si něco broukám.
Po chvíli se přidal druhý hlas.
Nejdřív sotva znatelně.
Pak jistěji.
Zvedl jsem hlavu.
Adam se soustředěně díval na cibuli, jako by se nic nedělo, a přitom úplně samozřejmě broukal druhý hlas.
„Ty zpíváš druhý.“
Adam se na mě podíval.
„Celou dobu.“
Po chvíli jsem už nedokázal dělat, že to nevidím.
Odložil jsem misku na linku a tiše k němu přistoupil.
Neřekl jsem ani slovo.
Jen jsem se postavil těsně za něj.
Pravou rukou jsem jemně chytil jeho pravou ruku, ve které držel nůž.
Lehce jsem ji uvolnil.
A pomalu vedl první řez.
Pak druhý.
Pak třetí.
Cibule se pod ostřím rozpadala na tenké proužky.
Soustředil jsem se jen na pohyb.
Na to, aby nůž neuhýbal.
Na nic jiného.
Adam ztuhl.
Ne proto, že bych držel jeho ruku. Najednou ale vnímal všechno ostatní. Moje rameno těsně vedle svého, teplo mého těla za zády i dech, který se při každém výdechu lehce otřel o jeho krk. Každý další pohyb nože ho přibližoval ještě víc ke mně.
Nepohnul se, jen zavřel oči.
Těžce se nadechl a zašeptal: „To nedělej.“
Ta slova byla sotva slyšet, a přesto mě donutila okamžitě pustit jeho ruku. O krok jsem ustoupil a teprve v tu chvíli mi došlo, jak blízko jsem u něj vlastně stál. „Promiň,“ vyklouzlo ze mě téměř bezděčně. Nevěděl jsem, za co se omlouvám. Jestli za to, že jsem se ho dotkl. Nebo za to, že jsem si vůbec nevšiml, co se mezi námi během těch několika vteřin změnilo.
Pořád stál čelem k lince, prsty volně položené na rukojeti nože, jako by potřeboval znovu najít pevnou zem pod nohama. Pak ho pomalu odložil na prkénko, zhluboka se nadechl a se zavřenýma očima se tiše opřel dlaněmi o pracovní desku. Připadal mi najednou hrozně vzdálený, přestože mezi námi byly sotva dva kroky.
Nevěděl jsem, co mám udělat. Jestli odejít. Jestli něco říct. Nebo prostě počkat. A tak jsem jen stál a díval se na jeho záda, dokud se po dlouhé chvíli pomalu neotočil.
Když se naše pohledy střetly, měl jsem pocit, jako by mi z hlavy zmizely všechny myšlenky. Ještě nikdy se na mě nedíval takovým způsobem. Nebyla v tom výčitka. Ani zlost. Jen zvláštní směs něhy, touhy a něčeho, co jsem neuměl pojmenovat. Jako by sám se sebou vedl tichý boj, který jsem celou dobu vůbec neviděl.
„Promiň,“ zopakoval jsem tiše, tentokrát už mnohem jistěji. „Nechtěl jsem...“
Nedokončil jsem větu.
Adam jen nepatrně zavrtěl hlavou a koutky úst se mu unaveně pohnuly v náznaku úsměvu.
„To nebylo kvůli tobě.“
Ještě několik vteřin jsem na něj jen nechápavě hleděl. Pak se mi v hlavě začaly jeden po druhém vybavovat všechny drobnosti posledních týdnů. Večer, kdy odešel, přestože mohl zůstat. Každý polibek, který vždycky skončil dřív, než mohl pokračovat. Ráno, kdy se místo dalšího polibku jen usmál a odešel. Každý dotek, který trval jen tak dlouho, aby mi dal najevo, že je se mnou. A ani o okamžik déle.
Teprve teď mi došlo, že jsem se celou dobu díval špatným směrem. Myslel jsem si, že je opatrný proto, že si není jistý mnou. A přitom se celou dobu jen bál, aby nepřekročil hranici, kterou jsem ještě neviděl ani já sám.
Najednou mi připadalo zvláštní stát tak daleko od něj.
Ty dva kroky mezi námi byly najednou mnohem delší než všechny kilometry, které za mnou během posledních týdnů jezdil přes celé město.
Díval jsem se na něj a poprvé jsem neměl potřebu všechno rozebírat, hledat správná slova ani přemýšlet, co bude potom.
Jen jsem udělal krok, pak druhý a zastavil jsem se až těsně před ním.
Pořád se na mě díval, čekal.
A tehdy jsem pochopil, že tentokrát už nemusím přemýšlet.
Naklonil jsem se k němu.
A on...
...neustoupil.
XIII.
I had the morning off.
For the first time in several days, I did not have to go to school or work, so after breakfast I made tea, opened my laptop, and tried to get back to my seminar paper. It went surprisingly well. In less than two hours I wrote more than I had in the entire previous week, and for a moment I even felt like a person who had his life under control.
That feeling lasted right until my stomach growled.
I closed the laptop, stretched, and walked to the fridge.
There was not much in it.
Half a stick of butter.
Cheese.
Two eggs.
A piece of pepper.
And a packet of chicken breasts I had bought on the way home several days before.
I just stared at it for a while.
Then I smiled without meaning to.
I pulled out my phone.
This time I did not think.
“Are you hungry?”
I sent the message before I had a chance to think about whether I even wanted to send it.
I set the phone on the counter and opened the fridge.
Maybe I could make pasta.
Or...
The phone buzzed.
I looked at the screen.
“30 min”
I smiled.
I did not even reply.
I just closed the fridge and started thinking about what I could cook with what I had at home.
“Who left the empty cheese wrapper in the fridge again?”
Filip stood with the fridge door open, looking as if he had just uncovered a state conspiracy.
“It wasn’t empty,” Kuba replied from the table.
“It was.”
“There were two millimetres left.”
“Exactly.”
Matěj only shook his head and, without interest, turned a script page.
Adam laughed.
At that exact moment, his phone vibrated.
He reached for it automatically.
The screen showed a single message.
“Are you hungry?”
For a moment he stopped smiling.
Not because the question surprised him.
More because it made him happier than he had expected.
“What is it?” Kuba asked.
Adam stared at the screen for a moment longer.
Then he set the phone on the table.
“Elias texted.”
Filip smiled.
“And?”
Adam turned the phone so they could all see.
Matěj read it first.
He smiled.
“Then go.”
“Guys...”
For a moment he searched for the right words.
He rubbed the back of his neck.
“Do you think...”
He stopped.
“...you can scare someone by loving them too much?”
Silence fell over the kitchen.
Matěj closed his laptop.
“What do you mean?”
Adam was quiet for a moment.
“I don’t know...”
He shrugged.
“I keep thinking I’m rushing things. If I...”
He stopped.
“...mess something up.”
Filip leaned against the counter.
“And do you think he would text you Are you hungry? if he did not want it?”
Adam lowered his eyes to the phone.
“I know.”
“No.”
Matěj spoke first.
“You do not know that.”
Adam looked up at him.
Matěj shrugged.
“I think you’ve been trying to protect him all along.”
He paused briefly.
“And you never noticed...”
“...that he has been protecting you for a long time.”
Adam looked at the screen.
He typed two words.
“30 min”
Sent the message.
Closed the laptop.
Got up.
Grabbed his bag.
“Where are you going?” Kuba called after him.
Adam was already putting on his jacket.
He did not turn around.
He only smiled.
“I’m hungry.”
The door slammed behind him.
Before I had time to decide what I was actually going to cook, the doorbell rang.
I looked at the clock.
Exactly thirty minutes.
I shook my head.
“That cannot be real...”
When I opened the door, Adam was smiling as if he had come two streets away and not across half the city.
“Hi.”
“Did you time it?”
He looked at me blankly.
“What?”
“Those thirty minutes.”
He smiled.
“A little.”
I laughed and stepped aside from the door.
“Come in.”
He took off his coat, removed his shoes, and set his bag down by the rack.
“So...”
He looked around the kitchen.
“What are we making?”
I shrugged.
“That is the problem.”
I opened the fridge.
“There is not much at home.”
Adam peered over my shoulder.
“Chicken.”
“Yeah.”
“Rice?”
“There is.”
“Onion?”
“Also.”
He thought for a moment.
Then he nodded.
“Then we’re saved.”
I looked at him.
“Can you cook?”
He looked completely serious.
“No.”
He paused.
“But I’m very good at acting like I know what I’m doing.”
I could not hold it in.
I laughed.
“Then we’re both like that.”
Adam rolled up his sleeves and stood at the counter.
“So what am I supposed to do?”
“Chop the onion.”
I handed him a cutting board and knife.
He looked at them, then at me.
“You know this could go badly in any number of ways.”
“I trust you.”
“That is brave.”
I smiled and started preparing the meat.
The kitchen was pleasantly quiet.
All I could hear was the knife tapping against the board, the rustle of the rice bag, and the water I poured into the pot.
I did not even realize I was humming.
After a while, a second voice joined mine.
At first barely noticeable.
Then more confidently.
I looked up.
Adam was concentrating on the onion as if nothing unusual were happening, while completely naturally singing the second part.
“You sing the harmony.”
Adam looked at me.
“All along.”
After a while I could not pretend I did not notice anymore.
I set the bowl on the counter and stepped quietly toward him.
I did not say a word.
I just stood right behind him.
With my right hand, I gently took his right hand, the one holding the knife.
I loosened it slightly.
And slowly guided the first cut.
Then the second.
Then the third.
The onion broke into thin strips beneath the blade.
I focused only on the movement.
On keeping the knife steady.
On nothing else.
Adam went rigid.
Not because I was holding his hand. All at once he was aware of everything else. My shoulder right beside his, the warmth of my body behind him, and the breath that brushed lightly against his neck with each exhale. Every further movement of the knife brought him closer to me.
He did not move, only closed his eyes.
He took a deep breath and whispered, “Don’t do that.”
The words were barely audible, and yet they made me let go of his hand at once. I stepped back one pace and only then realized exactly how close I had been standing. “Sorry,” slipped out almost involuntarily. I did not know what I was apologizing for. Whether for touching him. Or for not noticing at all what had changed between us in those few seconds.
He still stood facing the counter, fingers resting lightly on the knife handle as if he needed to find solid ground under his feet again. Then he set it down on the cutting board slowly, took a deep breath, and, with his eyes closed, leaned his palms against the worktop. He seemed suddenly very far away, even though there were barely two steps between us.
I did not know what to do. Whether to leave. Whether to say something. Or simply wait. So I just stood there and looked at his back until, after a long while, he slowly turned around.
When our eyes met, I felt as if every thought in my head had vanished. I had never seen him look at me like that. There was no accusation. No anger. Only a strange mix of tenderness, desire, and something I could not name. It was as if he were engaged in a quiet battle with himself that I had not seen at all.
“Sorry,” I repeated quietly, this time much more confidently. “I didn’t mean...”
I did not finish the sentence.
Adam only gave a tiny shake of his head, and the corners of his mouth moved tiredly in the hint of a smile.
“It wasn’t because of you.”
For several more seconds I only stared at him, confused. Then the small details of the past few weeks began to come back to me one by one. The night he left even though he could have stayed. Every kiss that always ended before it could continue. The mornings when, instead of another kiss, he only smiled and left. Every touch that lasted only long enough to let me know he was there. And never a moment longer.
Only then did I realize that I had been looking in the wrong direction all along. I thought he was careful because he was unsure of me. But in fact he had been afraid all along of crossing a line that I had not yet even seen myself.
Suddenly it felt strange to stand so far away from him.
Those two steps between us seemed suddenly much longer than all the kilometres he had driven across the city for me in the past few weeks.
I looked at him, and for the first time I had no urge to dissect everything, find the right words, or think about what would happen after.
I just took one step, then another, and stopped only when I was right in front of him.
He was still looking at me, waiting.
And then I understood that this time I did not need to think.
I leaned toward him.
And he...
...did not step back.
Všiml sis něčeho?Notice anything?
Pokud se ti kapitola líbila, rádi si přečteme tvůj náhled. Napiš pár slov o tom, co se ti v ní nejvíc zastavilo.If you liked the chapter, I’d love to hear your thoughts. Write a few lines about what stayed with you most.
Není potřeba psát recenzi. Pár vět stačí.No need to write a review. A few sentences are more than enough.
Sdílet názorShare your thoughts