XOLFCUT
Zpět na obsahBack to contents

RománNovel

Pod kůžíUnder the Skin

XIV.

XIV.

Naše rty se od sebe oddělily tak pomalu, že jsem si ani nebyl jistý, kdy ten první polibek vlastně skončil. Zůstali jsme stát těsně proti sobě a několik nekonečně dlouhých vteřin jsme si jen hleděli do očí. Ani jeden z nás nepromluvil, jako by jakékoli slovo mohlo rozbít něco křehkého, co mezi námi právě vzniklo.

Adam se ani nepohnul.

Neudělal krok blíž.

Nevztáhl ke mně ruku.

Jen čekal.

Jeho pohled se ani na okamžik nevzdálil od mého. Nebyla v něm netrpělivost. Ani očekávání. Jen tichá otázka, kterou mi nikdy nechtěl položit nahlas.

Prsty jsem sevřel látku jeho mikiny a přitáhl si ho zpátky.

Tentokrát už jsem se nezastavil.

Naše rty se znovu setkaly a já měl najednou pocit, že se jich nikdy nebudu chtít vzdát. Zapomínal jsem dýchat a se zavřenýma očima jsem si užíval každý nepatrný pohyb jeho rtů, protože jsem najednou nedokázal myslet na nic jiného a vůbec jsem nechtěl, aby ten polibek někdy skončil.

Adam jako by se bál, že jediným neopatrným gestem ten okamžik rozbije. Teprve když jsem se od něj neodtáhl ani po tom druhém polibku, pomalu zvedl ruku. Prsty se mi lehce dotkl tváře.

Neopatrně.

Skoro váhavě.

Jako by se i teď ptal, jestli může.

Zavřel jsem oči.

A nepatrně se o jeho dlaň opřel.

Uslyšel jsem, jak se roztřeseně nadechl.

„Eli...“

Zašeptal moje jméno tak tiše, že jsem ho spíš cítil, než slyšel.

„Jsi si jistý?“

Otevřel jsem oči.

Nikdy předtím jsem si nebyl jistý ničím.

Teď ano.

Neodpověděl jsem.

Místo toho jsem udělal to jediné, co mě v tu chvíli napadlo.

Položil jsem obě ruce na jeho hrudník.

Cítil jsem pod dlaněmi rychlý tlukot jeho srdce.

Usmál jsem se.

„Ty se třeseš.“

Krátce vydechl.

„To ty taky.“

Uvědomil jsem si, že mám problém udržet ruce v klidu.

Stáli jsme v kuchyni, v objetí, těsně u sebe. Roztřesení. Tváře mi hořely a bylo mi jasné, že jsem zrudl. Adamovy uši měly barvu přezrálého rajčete. Lehce jsem se dotkl jeho levého ucha a podíval se mu do očí.

A tehdy se nepatrně pousmál.

„Říkal jsem ti...“

Na okamžik se odmlčel.

„...že je to nebezpečné.“

V jeho očích bylo všechno. Touha. Strach. Naděje.

Udělal jsem krok dopředu a Adama tím lehce donutil couvat. Další krok a pak další. Jeho pohled se změnil. Nevěděl, co má čekat. Nic jsem neříkal, jen jsem se na něj díval a občas ho políbil. Po několika krocích to Adam nevydržel. Jemně mě chytil kolem pasu, jediným plynulým pohybem nás oba otočil a já zjistil, že teď ustupuji já. Jeho polibky ale nebyly krátké. Líbal mě celou cestu. Došli jsme až do koupelny.

Na okamžik se ode mě odtáhl a zadíval se mi do očí. Nemusel nic říkat. Tu otázku jsem v jeho pohledu poznal okamžitě. Jen jsem znovu položil ruku na jeho tvář. Adam těžce polkl. Ještě jednou se mi podíval do očí, jako by hledal sebemenší náznak nejistoty. Když žádný nenašel, pomalu zvedl ruce, konečky prstů se dotkl lemu mého trička a opatrně mi ho přetáhl přes hlavu. Cítil jsem, jak mi hoří tváře.

Adam mě ještě na okamžik pustil, udělal pár kroků ke sprše a otočil kohoutkem. Do tichého bytu se okamžitě přidal pravidelný zvuk dopadající vody. Vrátil se ke mně a znovu si našel moje rty. Nejdřív ústa. Pak se přesunul na můj krk. Z hrdla se mi vydralo vzdychnutí. Adam zůstal nehybně opřený čelem o můj krk a jen ke mně zvedl oči.

Pevně jsem se mu podíval do očí. „Tohle je nebezpečné.“

Adam se pousmál a pokračoval tam, kde před chviličkou přestal.

Musel jsem se usmát. „Ty jsi děsná potvora.“

Zatímco mě líbal na krku, jeho ruce se na okamžik zamotaly do tkaničky na mých teplákách. Za chvíli svůj boj vyhrál a moje tepláky byly najednou u kotníků.

Pomalu sjel pohledem níž.

Na okamžik se zastavil.

„Ty máš...“

Zarazil se.

Přejel konečky prstů po drobné husí kůži na mém stehně.

Podíval se na mě.

„To jsem udělal já?“

Usmál jsem se a pošeptal mu: „Říkal jsem ti...“

Adam se nechápavě podíval.

Sklonil jsem se k jeho uchu.

„...že je to nebezpečné.“

Fascinovaně se na mě podíval a pak znovu pohladil moje stehno. Potom se napřímil a s pohledem, který se mi vpíjel až do srdce, se začal svlékat. Nejdřív tričko a pak i kalhoty. Pozoroval jsem ho nehnutě a v pozadí vnímal zvuk kapek dopadajících na podlahu sprchového koutu. Koupelna se mezitím stihla naplnit párou z teplé vody, dveře sprchy i zrcadlo byly úplně zamlžené. Chvíli jsme tam oba jen tak stáli, nazí. Pak mě Adam chytil za ruku a začal pomalu ustupovat směrem ke sprše. Celou dobu ze mě nespustil oči.

„Opatrně!“ vyhrkl jsem, ale bylo pozdě.

Adam se zády bouchl o dveře sprchy a zůstal o ně opřený. Došel jsem až k němu a přitiskl se na něj. Povyjel obočím. Levou rukou jsem ho instinktivně přidržel kolem pasu, zatímco jsem druhou otevřel dveře.

Adam se na mě podíval a koutky úst se mu nepatrně zvedly.

„Děkuju,“ zašeptal.

Jen jsem zavrtěl hlavou.

Nevěděl jsem, za co mi děkuje.

Možná za to, že jsem ho chytil.

Možná za něco úplně jiného.

Vzduch v koupelně byl teplý a těžký, zrcadlo už dávno zmizelo pod tenkou vrstvou páry a pravidelný šum vody přehlušil celý svět za dveřmi. Všechno, co ještě před několika minutami existovalo – nedovařená rýže, nakrájená cibule, seminárka otevřená na stole i byt plný obyčejných věcí – jako by najednou zůstalo někde strašně daleko.

Adam mě pořád držel za ruku.

Nepevně.

Jen tak, aby věděl, že jsem tam.

Udělal první krok do sprchy a beze slova mě vzal s sebou.

Teplá voda dopadla nejdřív na jeho ramena a pak na moje. Několik vteřin jsme se ani jeden nepohnuli. Jen jsme stáli proti sobě, poslouchali tiché bubnování kapek a usmívali se na sebe způsobem, který bych ještě před pár týdny považoval za nemožný.

Natáhl jsem ruku a z čela mu odhrnul mokrý pramen vlasů.

Přivřel oči.

„Pořád se třeseš,“ usmál jsem se.

„Ty taky.“

Tentokrát jsme se nerozesmáli.

Jen jsme zůstali stát o trochu blíž.

Adam opřel čelo o moje a zhluboka se nadechl, jako by si chtěl ten okamžik zapamatovat úplně celý.

„Eli...“

Tentokrát moje jméno neznělo jako otázka.

Jen jako něco, co potřeboval vyslovit.

Díval jsem se na něj.

Na každou drobnost, které jsem si předtím nikdy nemohl všimnout. Na kapky vody zachycené ve vousech. Na pramínky mokrých vlasů přilepené k čelu. Na oči, které se na mě dívaly tak otevřeně, až se mi znovu rozbušilo srdce.

Nechtěl jsem přijít ani o jedinou vteřinu.

Natáhl jsem ruku a pomalu přejel palcem po jeho tváři.

Usmál se.

A já věděl, že ten úsměv už nikdy nechci zapomenout.

Nevím, kolik času uplynulo.

Voda už dávno netekla. Po skle sprchového koutu pomalu stékaly poslední kapky a pára se zvolna ztrácela ze zrcadla.

Seděli jsme vedle sebe na dlažbě, zabalení do velkých osušek. Adam měl hlavu opřenou o zeď a oči zavřené. Mokré vlasy se mu rozcuchaly víc než obvykle a ve vousech mu pořád ulpívalo několik drobných kapek vody.

Nevím proč, ale nedokázal jsem od něj odtrhnout oči.

Po chvíli je otevřel.

Přistihl mě.

„Co je?“

Usmál jsem se.

„Nic.“

„Lháři.“

Naklonil jsem hlavu.

„Jen se na tebe dívám.“

Na okamžik zmlkl.

Pak se pousmál tím svým trochu rozpačitým úsměvem a sklopil oči.

Natáhl jsem ruku a mezi prsty mu promnul mokrý pramínek vlasů.

Nechal mě.

A pak se úplně bez přemýšlení opřel hlavou o moje rameno.

V koupelně bylo zase ticho.

Takové to příjemné, ve kterém nikdo nemá potřebu něco říkat.

Najednou Adam zvedl hlavu.

Vykulil oči.

„Rýže!“

Podíval jsem se na něj.

Pak jsme oba současně vyskočili.


Do kuchyně jsme doběhli skoro zároveň.

Ve vzduchu už bylo cítit, že oběd vzal za své.

Adam rychle stáhl hrnec z plotny a opatrně nadzvedl pokličku.

Chvíli mlčel.

Pak se otočil ke mně.

„Myslím... že je mrtvá.“

Nevydržel jsem to.

Rozesmál jsem se tak, až jsem se musel opřít o linku.

Adam se nejdřív snažil tvářit vážně.

Vydrželo mu to asi dvě vteřiny.

Pak se smál se mnou.

Smích se rozléhal celým bytem a mísil se s vůní připálené rýže.

Když jsme se po chvíli konečně uklidnili, podíval jsem se na kuchyň.

Na prkénku pořád ležela cibule.

Vedle ní kuřecí maso.

Na lince byly dva hrnky od čaje.

Před několika hodinami to byl úplně obyčejný den.

Usmál jsem se.

„Objednáme pizzu?“

Adam přikývl.

„Jo.“

Podíval se na mě a koutky úst se mu pomalu zvedly.

„Ale film vybírám já.“

Rozesmál jsem se.

„Dobře.“

Na okamžik jsem se zamyslel.

„Pivo?“

„Rozhodně.“

XIV.

Our lips parted so slowly that I was not even sure when that first kiss had actually ended. We stayed close, facing each other, and for several impossibly long seconds we simply looked into one another’s eyes. Neither of us spoke, as if any word might shatter the fragile thing that had just taken shape between us.

Adam did not move.

He did not step closer.

He did not reach for me.

He just waited.

His gaze never left mine. There was no impatience in it. No expectation. Only a quiet question he never wanted to ask out loud.

I clenched my fingers in the fabric of his hoodie and pulled him back toward me.

This time, I did not stop.

Our lips met again, and suddenly I felt as though I would never want to let them go. I forgot to breathe. With my eyes closed, I savoured every small movement of his lips, because all at once I could not think about anything else, and I did not want the kiss to end. Ever.

Adam seemed afraid that one careless gesture might break the moment. It was only when I did not pull away after our second kiss that he slowly raised a hand. His fingers brushed my cheek.

Carefully.

Almost hesitantly.

As if he were still asking whether he could.

I closed my eyes.

And leaned ever so slightly into his palm.

I heard him draw a shaky breath.

“Eli...”

He whispered my name so softly that I felt it more than heard it.

“Are you sure?”

I opened my eyes.

I had never been sure of anything before.

Now I was.

I did not answer.

Instead, I did the only thing that came to mind.

I placed both hands on his chest.

His heart was beating fast beneath my palms.

I smiled.

“You’re shaking.”

He let out a short breath.

“So are you.”

I realised I was having trouble keeping my hands still.

We stood in the kitchen, holding each other, close enough to feel every breath. Shaking. My face was burning, and I knew I had gone red. Adam’s ears were the colour of overripe tomatoes. I lightly touched his left ear and looked into his eyes.

That was when he gave the faintest smile.

“I told you...”

He paused for a moment.

“...it was dangerous.”

His eyes held everything. Desire. Fear. Hope.

I stepped forward, making Adam take a small step back. Then another, and another. His expression changed. He did not know what to expect. I said nothing. I just looked at him and kissed him now and then. After a few steps, Adam could not hold back any longer. He gently took me by the waist, turned us both in one smooth movement, and suddenly I was the one moving backwards. But his kisses were not brief. He kissed me all the way there. We reached the bathroom.

For a moment he pulled away and looked into my eyes. He did not need to say anything. I recognised the question in his gaze at once. I simply placed my hand on his cheek again. Adam swallowed hard. He looked into my eyes once more, as if searching for the slightest sign of uncertainty. When he found none, he slowly raised his hands, touched the hem of my T-shirt with his fingertips, and carefully pulled it over my head. I felt my cheeks burn.

Adam let go of me for a moment, took a few steps toward the shower, and turned on the tap. The steady sound of falling water immediately joined the quiet of the apartment. He came back to me and found my lips again. First my mouth. Then he moved to my neck. A sigh escaped my throat. Adam stayed still, his forehead resting against my neck, and only lifted his eyes to look at me.

I looked him straight in the eyes. “This is dangerous.”

Adam smiled and picked up where he had left off a moment earlier.

I had to smile. “You’re such a menace.”

As he kissed my neck, his hands got tangled in the drawstring of my sweatpants. A moment later, he had won the battle, and my sweatpants were suddenly around my ankles.

His gaze slowly travelled lower.

He stopped for a moment.

“You have...”

He trailed off.

His fingertips brushed the tiny bumps of gooseflesh on my thigh.

He looked at me.

“Did I do that?”

I smiled and whispered to him, “I told you...”

Adam looked at me, puzzled.

I leaned toward his ear.

“...it was dangerous.”

He looked at me, fascinated, then stroked my thigh again. After that he straightened and began undressing, his gaze seeming to reach all the way into my heart. First his shirt, then his trousers. I watched without moving, aware in the background of the drops falling onto the shower floor. By then the warm water had filled the bathroom with steam; the shower doors and the mirror were completely fogged over. For a while we simply stood there, naked. Then Adam took my hand and slowly began backing toward the shower. He never took his eyes off me.

“Careful!” I blurted, but it was too late.

Adam bumped his back against the shower door and stayed leaning against it. I reached him and pressed myself against him. His eyebrows lifted. Instinctively, I held him around the waist with my left arm while I opened the door with my right.

Adam looked at me, the corners of his mouth lifting slightly.

“Thank you,” he whispered.

I only shook my head.

I did not know what he was thanking me for.

Maybe for catching him.

Maybe for something else entirely.

The air in the bathroom was warm and heavy. The mirror had long since disappeared beneath a thin layer of steam, and the steady hiss of water drowned out the whole world beyond the door. Everything that had existed just a few minutes earlier—the rice that was not quite cooked, the chopped onion, the seminar paper open on the table, the apartment full of ordinary things—suddenly seemed impossibly far away.

Adam was still holding my hand.

Not tightly.

Just enough to know I was there.

He took the first step into the shower and, without a word, brought me with him.

The warm water fell first over his shoulders, then mine. For a few seconds, neither of us moved. We just stood facing each other, listening to the soft patter of the drops and smiling at one another in a way I would have thought impossible only a few weeks ago.

I reached out and brushed a damp lock of hair from his forehead.

He closed his eyes halfway.

“You’re still shaking,” I said with a smile.

“So are you.”

This time, we did not laugh.

We simply stayed a little closer.

Adam rested his forehead against mine and took a deep breath, as if he wanted to remember every part of that moment.

“Eli...”

This time my name did not sound like a question.

It sounded like something he needed to say.

I looked at him.

At every little detail I had never been able to notice before. The droplets caught in his beard. The damp strands of hair stuck to his forehead. His eyes looking at me so openly that my heart began pounding all over again.

I did not want to miss a single second.

I reached out and slowly traced my thumb across his cheek.

He smiled.

And I knew I never wanted to forget that smile.

I do not know how much time passed.

The water had stopped running long ago. The last drops slowly slid down the glass shower door, and the steam gradually faded from the mirror.

We sat side by side on the tiled floor, wrapped in large towels. Adam rested his head against the wall, his eyes closed. His wet hair was more tousled than usual, and a few tiny drops of water still clung to his beard.

For some reason, I could not take my eyes off him.

After a while, he opened them.

He caught me staring.

“What?”

I smiled.

“Nothing.”

“Liar.”

I tilted my head.

“I’m just looking at you.”

He fell quiet for a moment.

Then he gave me that slightly awkward smile of his and lowered his eyes.

I reached out and twirled a wet lock of his hair between my fingers.

He let me.

Then, without thinking, he leaned his head against my shoulder.

The bathroom was quiet again.

The kind of quiet where no one feels the need to say anything.

Suddenly, Adam lifted his head.

His eyes went wide.

“The rice!”

I looked at him.

Then we both jumped to our feet at the same time.


We reached the kitchen almost together.

The air already smelled like lunch had met its end.

Adam quickly pulled the pot off the hob and carefully lifted the lid.

He was quiet for a moment.

Then he turned to me.

“I think... it’s dead.”

I could not help it.

I laughed so hard I had to lean against the counter.

At first, Adam tried to keep a straight face.

He managed about two seconds.

Then he was laughing with me.

Our laughter filled the apartment, mingling with the smell of burnt rice.

When we finally calmed down, I looked at the kitchen.

The onion was still on the cutting board.

The chicken was beside it.

Two mugs of tea sat on the counter.

A few hours earlier, it had been an entirely ordinary day.

I smiled.

“Shall we order pizza?”

Adam nodded.

“Yeah.”

He looked at me, the corners of his mouth slowly lifting.

“But I’m picking the movie.”

I laughed.

“All right.”

I thought for a moment.

“Beer?”

“Definitely.”

Všiml sis něčeho?Notice anything?

Pokud se ti kapitola líbila, rádi si přečteme tvůj náhled. Napiš pár slov o tom, co se ti v ní nejvíc zastavilo.If you enjoyed the chapter, I’d love to hear your thoughts. Write a few lines about what stayed with you most.

Není potřeba psát recenzi. Pár vět stačí.No need to write a review. A few sentences are more than enough.

Sdílet názorShare your thoughts