RománNovel
Pod kůžíUnder the Skin
XV.
Probudil jsem se ještě za tmy.
Nejdřív jsem ani neotevřel oči. Jen jsem chvíli ležel a poslouchal tiché oddechování vedle sebe. Bylo zvláštní vědět, že tam někdo je. Ne na pár minut. Ne proto, že se za chvíli rozloučíme. Prostě tam byl.
Pomalu jsem otevřel oči.
Adam spal.
Ležel na boku čelem ke mně a jednu ruku měl schovanou pod polštářem. Mokré vlasy z předchozího večera mu uschly do obvyklého nepořádku a vousy, které mě včera večer několikrát příjemně poškrábaly na tváři, se při každém klidném nádechu sotva znatelně pohnuly.
Usmál jsem se.
Nevěděl jsem, jak dlouho se na něj dívám.
Možná minutu.
Možná deset.
Došlo mi, že jsem vlastně nikdy nezažil ráno, kdy bych nemusel nikam spěchat.
Kdy bych se mohl probudit...
...a prostě zůstat ležet vedle člověka, se kterým je mi dobře.
Bezpečně.
Adam se ve spánku lehce zavrtěl.
Na okamžik jsem zadržel dech.
Pomalu otevřel oči.
Chvíli na mě jen rozespale mžoural, jako by si nebyl jistý, jestli se mu to jen zdá.
Pak se pousmál.
„Dobré ráno.“
Jeho hlas byl ještě zastřený spánkem.
„Dobré.“
„Jak dlouho už jsi vzhůru?“
Pokrčil jsem rameny.
„Nevím.“
„A co celou dobu děláš?“
Chvíli jsem váhal.
Pak jsem se usmál.
„Dívám se na tebe.“
Adam zamrkal.
„To je trochu děsivý.“
Rozesmál jsem se.
„Trochu.“
On se zasmál taky.
Pak si promnul oči a posadil se.
„Kolik je?“
Natáhl jsem se po telefonu na nočním stolku.
„Půl sedmé.“
Adam se podíval z okna.
Venku bylo pořád šero.
„Takže...“
Protáhl se a přitáhl si mě k sobě blíž.
„...máme celou sobotu před sebou.“
Podíval jsem se na něj a trochu se zavrtal blíž.
Sobota.
Poslední sobota před Vánoci.
„Můžeme takhle ještě chvilku být?“
Adam chvíli mlčel.
Pak mě objal o něco pevněji.
„A co kdybychom dneska z postele vůbec nevylezli?“
Trochu jsem sebou trhl.
Nechtěně.
Tak nepatrně, že bych si toho možná ani sám nevšiml, kdyby Adam okamžitě nepovolil objetí.
Podíval se na mě.
„Promiň.“
Nechápavě jsem zamrkal.
„Za co?“
Pokrčil rameny.
„Nevím... asi jsem tě vyděsil.“
Chvíli jsem na něj jen koukal.
Pak jsem pomalu zavrtěl hlavou.
„Ne.“
Odmlčel jsem se.
„Jen... nejsem na to zvyklý.“
„Dobře.“
Nechal mě zachumlat se zpátky do peřiny a několik minut jsme opravdu jen leželi vedle sebe. Ani jeden z nás neměl potřebu něco říkat.
Nakonec jsem to byl já, kdo porušil ticho.
„Víš co?“
„Hm?“
„Pojďme se přestěhovat.“
Nechápavě se na mě podíval.
„Kam?“
„Do obýváku.“
Usmál se.
„I s peřinou?“
Přikývl jsem.
„I s peřinou.“
Přestěhovali jsme se do obýváku.
Rozložil jsem gauč, naházeli jsme na něj polštáře a přetáhli přes sebe obě peřiny. Venku se mezitím úplně rozednilo, ale svět za okny vypadal ještě hůř než před hodinou. Mokrý sníh se měnil v déšť a šedá obloha visela tak nízko, jako by se opírala o střechy protějších domů.
Pustil jsem film.
Adam si lehl za mě.
Ani jsme se na tom nemuseli domlouvat.
Prostě mě jednou rukou objal kolem pasu, přitáhl si mě k sobě a bradu si opřel o moje rameno.
Na okamžik jsem ztuhl.
Pak jsem se uvolnil a opřel se o něj.
Bylo to zvláštní.
Film běžel.
Nevím, o čem byl.
Po chvíli jsem cítil, jak Adam pravidelně dýchá.
„Nespíš?“
„Ne.“
Usmál jsem se.
Lhal.
Film pořád běžel.
Ani jeden z nás už nevěděl, o čem.
Venku bylo čím dál ošklivěji.
A právě když se na obrazovce odehrávala nejspíš nějaká důležitá scéna, zakručelo Adamovi v břiše.
Podíval jsem se na něj.
„Co?“
Neodpověděl jsem.
O dvě vteřiny později se ozval můj žaludek.
Adam se vítězoslavně usmál.
„Tak jo.“
Oba jsme věděli, že další pokus o vaření nepřipadá v úvahu.
Zašli jsme za roh do čínské restaurace, kde jsme strávili sotva půl hodiny, a cestou zpátky se ještě zastavili ve večerce. Domů jsme se vraceli s taškou plnou chipsů, coly, piva a spousty věcí, které jsme vůbec nepotřebovali, ale v tu chvíli nám připadaly naprosto nezbytné.
Domů jsme se vraceli pomalu. Venku bylo pořád stejně nevlídno a taška s nákupem se nám mezi rukama houpala v rytmu kroků.
Když jsem odemykal dveře, Adam se zastavil vedle mě.
„Napadlo mě...“
Ohlédl jsem se.
„Mohli bychom večer napsat klukům. Třeba by zašli někam do města.“
Chvíli jsem mlčel.
Představa, že bych po tomhle dni znovu někam vyrážel, mě vůbec nelákala.
„A co kdyby přišli k nám?“
Adam se na mě podíval.
Usmál se.
„To zní mnohem líp.“
Odemkl jsem dveře.
Vešli jsme dovnitř.
Adam položil tašku na zem a vytáhl telefon.
„Tak já jim napíšu.“
Přikývl jsem.
„Objednáme večer pizzu.“
„A film?“
„Tentokrát žádný.“
„Xbox?“
Usmál jsem se.
„Rozhodně.“
Ani jsem nestačil přikývnout a Adam už psal zprávu do společné skupiny.
Usmál jsem se. Měl jsem zvláštní pocit, že dnešek bude ještě dlouhý.
XV.
I woke before dawn.
At first, I did not even open my eyes. I just lay there for a while, listening to the quiet breathing beside me. It felt strange knowing someone was there. Not for a few minutes. Not because we would be saying goodbye soon. He was simply there.
I slowly opened my eyes.
Adam was asleep.
He was lying on his side, facing me, with one hand tucked beneath the pillow. His damp hair from the night before had dried into its usual mess, and the beard that had pleasantly scratched my cheek several times the previous evening shifted almost imperceptibly with each calm breath.
I smiled.
I did not know how long I had been watching him.
Maybe a minute.
Maybe ten.
It occurred to me that I had never really experienced a morning when I did not have to rush anywhere.
When I could wake up...
...and simply stay beside someone who made me feel good.
Safe.
Adam shifted slightly in his sleep.
I held my breath for a moment.
He slowly opened his eyes.
For a moment, he only squinted sleepily at me, as if he were not sure he was really awake.
Then he smiled.
“Good morning.”
His voice was still thick with sleep.
“Morning.”
“How long have you been awake?”
I shrugged.
“I don’t know.”
“And what have you been doing all this time?”
I hesitated for a moment.
Then I smiled.
“Looking at you.”
Adam blinked.
“That’s a little creepy.”
I laughed.
“A little.”
He laughed too.
Then he rubbed his eyes and sat up.
“What time is it?”
I reached for the phone on the bedside table.
“Half past six.”
Adam looked out the window.
It was still dim outside.
“So...”
He stretched and pulled me closer.
“...we have all of Saturday ahead of us.”
I looked at him and snuggled a little closer.
Saturday.
The last Saturday before Christmas.
“Can we stay like this a little longer?”
Adam was quiet for a moment.
Then he held me a little tighter.
“What if we didn’t get out of bed at all today?”
I flinched a little.
Involuntarily.
So slightly I might not even have noticed it myself if Adam had not immediately loosened his embrace.
He looked at me.
“Sorry.”
I blinked at him, confused.
“For what?”
He shrugged.
“I don’t know... I guess I scared you.”
I just looked at him for a moment.
Then I slowly shook my head.
“No.”
I paused.
“I’m just... not used to it.”
“Okay.”
He let me snuggle back under the covers, and for several minutes we really did just lie beside each other. Neither of us felt the need to say anything.
In the end, I was the one who broke the silence.
“You know what?”
“Hmm?”
“Let’s move.”
He looked at me, puzzled.
“Where?”
“To the living room.”
He smiled.
“With the duvet?”
I nodded.
“With the duvet.”
We moved into the living room.
I unfolded the sofa, piled pillows onto it, and we pulled both duvets over ourselves. It had grown fully light outside, but the world beyond the windows looked even worse than it had an hour ago. Wet snow was turning to rain, and the grey sky hung so low it seemed to rest on the roofs of the buildings across the street.
I put on a movie.
Adam lay down behind me.
We did not even have to discuss it.
He simply put one arm around my waist, pulled me close, and rested his chin on my shoulder.
I tensed for a moment.
Then I relaxed and leaned against him.
It felt strange.
The movie played.
I had no idea what it was about.
After a while, I could feel Adam breathing steadily.
“Are you asleep?”
“No.”
I smiled.
He was lying.
The movie kept playing.
Neither of us knew what it was about anymore.
The weather outside kept getting worse.
And just as what was probably an important scene unfolded on screen, Adam’s stomach growled.
I looked at him.
“What?”
I did not answer.
Two seconds later, my own stomach answered for me.
Adam smiled triumphantly.
“All right, then.”
We both knew another attempt at cooking was out of the question.
We went to the Chinese restaurant around the corner, where we spent barely half an hour, then stopped at the convenience store on our way back. We headed home with a bag full of crisps, cola, beer, and plenty of things we did not need at all but somehow felt absolutely essential in that moment.
We walked home slowly. The weather was just as miserable, and the shopping bag swung between our hands in time with our steps.
As I unlocked the door, Adam stopped beside me.
“I was thinking...”
I glanced back.
“We could message the guys tonight. Maybe they’d go somewhere in town.”
I was quiet for a moment.
The idea of going back out after a day like this did not appeal to me at all.
“What if they came over to ours?”
Adam looked at me.
He smiled.
“That sounds much better.”
I unlocked the door.
We went inside.
Adam set the bag down and took out his phone.
“I’ll message them, then.”
I nodded.
“We’ll order pizza tonight.”
“And a movie?”
“No movie this time.”
“Xbox?”
I smiled.
“Definitely.”
I had barely finished nodding before Adam was already typing a message in the group chat.
I smiled. I had a strange feeling the day was going to be a long one yet.
Všiml sis něčeho?Notice anything?
Pokud se ti kapitola líbila, rádi si přečteme tvůj náhled. Napiš pár slov o tom, co se ti v ní nejvíc zastavilo.If you enjoyed the chapter, I’d love to hear your thoughts. Write a few lines about what stayed with you most.
Není potřeba psát recenzi. Pár vět stačí.No need to write a review. A few sentences are more than enough.
Sdílet názorShare your thoughts