RománNovel
Pod kůží
II.
Probudil jsem se. Hlavu jsem měl těžkou. Z vína. Z myšlenek.
S očima ještě přivřenýma jsem rukou zapátral po telefonu. Jedním okem jsem se podíval na čas.
Sakra. Jdu pozdě.
Zabořil jsem hlavu zpátky do polštáře.
Pak jsem se otočil, sáhl znovu po telefonu a…
nic.
Žádná odpověď.
No jasně.
Pokýval jsem hlavou a šel do koupelny.
Do práce jsem spíš přiběhl než přišel.
Kirstin, fotografka, které dělám asistenta, jen otočila hlavu směrem ke mně a zvedla obočí.
Moje work bestie.
Jedna z mála lidí, které jsem si pustil k tělu.
No… zase tak moc ne.
Je o tři roky mladší než já. Ve svých dvaadvaceti má přítele. Bydlí spolu.
Jsou šťastní.
Alespoň myslím.
Čekala nás spousta práce. Nebyl čas ani pořádně se naobědvat.
Až půjdu domů, koupím si nudle.
Počkat.
Nudle?
Jak mě napadly zrovna nudle?
Uprostřed přípravy jedné z fotek se ozval můj telefon.
V tu chvíli jsem nemohl. Vzpomněl jsem si na něj až ve chvíli, kdy bylo hotovo.
Rychle jsem se podíval na displej.
Leknutím mi mobil vypadl z ruky na pracovní stůl.
Kirstin se otočila.
Rychle jsem ho sebral.
AD_AM.
Usmál jsem se.
Divný pocit.
Takové hřejivé teplo.
Den utekl.
Při úklidu studia ke mně Kirstin přijela na židli.
Cítil jsem její pohled na zádech.
Otočil jsem se.
„Spal jsi?“
Sklopil jsem hlavu a lehce s ní zavrtěl.
Věděl jsem, že čeká, až řeknu něco víc.
Nechtěl jsem.
Ale pak jsem to ze sebe najednou dostal.
„S někým jsem si psal až do dvou.“
Ticho.
Jen její tázavý pohled.
Byla trpělivá.
Věděla, jak na mě.
Čekala.
Pomalu jsem se na ni podíval.
Chtěl jsem něco říct, ale zarazil jsem se.
Pusa mi zůstala pootevřená.
Hlavou se mi honila spousta myšlenek.
Nadechl jsem se.
„Na seznamce. Máme hodně společného. Jeho rodiče jsou taky lékaři. Taky sportoval. Taky zpíval ve sboru. Miluje stejný film i stejnou hru.“
Psal to.
Ale nevěřím tomu.
Myslím.
„To ti psal on?“ kývla hlavou směrem k telefonu ležícímu vedle klávesnice.
„Hmm.“
„Uvidíte se?“
Její pohled ještě zesílil.
Ironicky jsem se pousmál.
„Těžko.“
Douklidil jsem studio, rozloučil se s Kirstin a vyrazil domů.
Doma byla tma a dokonalé ticho.
Udělal jsem si kávu.
Opřel jsem se o linku a přes páru stoupající z hrnku se díval z okna.
Začalo sněžit.
Přinášelo mi to klid.
Jen jsem tam stál a díval se.
Telefon ležel vedle mě na lince.
Černá obrazovka.
Přišlo upozornění.
Trochu jsem sebou trhl.
Aniž bych spustil oči ze sněhových vloček za oknem, otevřel jsem zprávu.
Zůstal jsem zírat na telefon.
Žaludek se mi sevřel.
Srdce jako by se na okamžik zastavilo.
Vzduch kolem najednou ztěžkl.
Před očima se mi zatmělo.
Položil jsem telefon a musel se chytit linky.
Co se to děje?
Proč?
Nechápal jsem to.
Nechápal jsem, proč si se mnou hraje.
Nechápal jsem, proč moje tělo reaguje právě takhle.
Nikdy jsem nic podobného necítil.
Nebo jsem to jen nechtěl cítit?
Telefon jsem nechal ležet na lince.
Došel jsem do pokoje, posadil se na postel a chvíli jen seděl.
Díval jsem se na vypnutou televizi.
Pomůžeš mi?
Doufal jsem, že se na její černé obrazovce objeví návod, co mám dělat.
Otočil jsem hlavu k telefonu.
Ne.
Nemůžu.
Nechci se sejít.
Napíšu mu to.
Jenže nohy byly těžké.
Nakonec jsem vstal, došel k lednici, otevřel plechovku piva a vypil půlku.
Zase to pling.
Zase ten ironický úšklebek.
Jasně.
Co bys na mně asi tak viděl.
Vzal jsem telefon a začal psát.
Neodepsal.
Ležel jsem v posteli a přes okno pozoroval, jak se sněhové vločky snášejí tmou.
Ne.
Ne tmou.
Tím zvláštním, tajemným šerem.
Oči se mi pomalu zavíraly, až jsem jim přestal odporovat.
Obrazovka telefonu se rozsvítila.
Jemné vibrace.
Ale já už spal.
Vlezlý zvuk budíku mě přiměl otevřít oči.
Automaticky jsem ho zamáčkl a šel do koupelny.
Opláchl jsem si obličej.
Vyčistil zuby.
Opřel jsem se oběma rukama o umyvadlo a podíval se do zrcadla.
Ale nekoukal jsem na sebe.
Koukal jsem skrz sebe.
Sklonil jsem hlavu.
Odstrčil se od umyvadla a vyrazil do školy.
Málem jsem nestihl autobus.
Byl poloprázdný.
Těžce jsem dosedl na sedadlo a chvíli bezmyšlenkovitě pozoroval ruch v ulicích.
Opřel jsem si hlavu o okénko.
Rukou jsem zašátral v kapse kalhot a vytáhl telefon.
Chtěl jsem si pustit hudbu.
Narovnal jsem se.
V hlavě prázdno.
Nevím.
Raději změním téma.
Pustil jsem si hudbu a telefon schoval zpátky do kapsy.
Ve škole byl ten den náročný.
Další test.
Pár přednášek.
Telefon občas zavibroval.
Psali jsme si.
O škole.
O práci.
O jídle.
Kirstin vypadala, že na mě čeká.
Pozdravil jsem ji, sedl si ke svému stolu a zapnul počítač.
Přijela ke mně na židli.
„Tak co? Psali jste si?“
„Jo,“ přiznal jsem.
„Ptal se, jestli se sejdeme.“
„A ty?“
Pokrčil jsem rameny.
„Nic jsem na to neodepsal. Pak jsme si psali jen tak.“
Kirstin si mě chvíli měřila pohledem.
„Jen tak,“ zopakovala.
Pousmál jsem se a otočil se k foťáku.
„Připrav tu světelnou rampu,“ řekla, jako by se nic nestalo.
Když jsem se na ni otočil, že mám hotovo, stála u mého stolu.
Pravou ruku měla schovanou za zády.
Co tam dělá?
Šli jsme fotit.
Pořád jsem přemýšlel, co má za lubem.
Skončili jsme pozdě.
Byl jsem unavený.
Chtěl jsem domů.
Do své komfortní zóny.
Do místa, kde budu sám.
Kde budu sám sebou.
Bez přetvářky.
Na zastávce jsem si strčil ruce do kapes a přitáhl si kabát blíž k tělu.
Hlavou mi probleskla hláška z jednoho starého filmu.
Chtěl jsem ji AD_AM napsat.
Jen tak.
Sáhl jsem po telefonu.
Odemkl ho.
A zůstal stát.
Na displeji.
Moje konverzace.
Ale tuhle zprávu jsem nenapsal.
KIRSTIN!
Zhluboka jsem se nadechl, jako by mi najednou přestal proudit vzduch do plic.
Prsty se mi třásly.
V žaludku se ozvalo známé sevření.
Co to sakra je?
Chtěl jsem tu zprávu smazat.
Chtěl jsem smazat úplně všechno.
A pak přišlo další upozornění.
V hlavě mi hučelo.
Všechno kolem se rozmazalo.
Autobus projel.
Já zůstal stát.
Předklonil jsem se, opřel dlaně o kolena a snažil se zhluboka dýchat.
Proč teď?
Proč zrovna takhle?
Zavřel jsem oči.
Alespoň to budu mít blízko domů.
Vzal jsem telefon.
II.
I woke up with a heavy head.
From the wine.
From my thoughts.
Still half asleep, I reached for my phone without opening my eyes. I glanced at the time.
Damn.
I'm late.
I buried my face back into the pillow.
Then I turned over, reached for my phone again and...
Nothing.
No reply.
Of course.
I gave a small nod to myself and headed for the bathroom.
By the time I got to work, I was almost running.
Kirstin, the photographer I work for as an assistant, barely looked up. She simply raised an eyebrow.
My work bestie.
One of the very few people I'd ever let get close.
Well...
Not that close.
She's three years younger than me. Twenty-two. She has a boyfriend. They live together.
They're happy.
At least I think they are.
We had a mountain of work ahead of us. We barely had time to grab lunch.
I'll buy some noodles on the way home.
Wait.
Noodles?
Why did noodles suddenly pop into my head?
Right in the middle of editing one of the photos, my phone buzzed.
I couldn't check it.
By the time I remembered, we were finally done.
I grabbed my phone and looked at the screen.
It slipped from my hand and landed on the desk with a loud thud.
Kirstin looked over.
I quickly picked it up.
I smiled.
It felt...
Strange.
Warm.
The rest of the day disappeared before I noticed.
While we were cleaning up the studio, Kirstin rolled over on her chair until she stopped beside me.
I could feel her eyes on my back.
I turned around.
"Did you sleep at all?"
I lowered my head and gave a small shake.
I knew she was waiting for me to say something else.
I didn't want to.
But the words came anyway.
"I was texting someone until two in the morning."
Silence.
Just that questioning look of hers.
She was patient.
She knew how to deal with me.
So she waited.
Slowly, I looked up.
I wanted to say something, but stopped myself.
My mouth stayed slightly open.
A hundred thoughts were racing through my head.
I took a breath.
"We met on a dating app. We have so much in common. His parents are doctors too. He used to play sports. He sang in a choir. He loves the same movie... and the same game."
That's what he said.
But I don't know if I believe it.
At least...
I don't think I do.
"Was that him?" she asked, nodding toward the phone beside my keyboard.
"Mm."
"Are you going to see him?"
Her expression softened even more.
I gave her a crooked smile.
"I doubt it."
I finished cleaning the studio, said goodbye to Kirstin and headed home.
The apartment was dark.
Silent.
I made myself a coffee.
Leaning against the kitchen counter, I watched the steam rise from my mug and disappear into the window.
It had started snowing.
Snow always calmed me.
I just stood there, watching.
My phone lay beside me on the counter.
A black screen.
Then it lit up.
I flinched.
Without taking my eyes off the snow outside, I opened the message.
I stared at the screen.
My stomach tightened.
For a second, my heart forgot how to beat.
The air suddenly felt heavy.
The room spun.
I put the phone down and grabbed the edge of the counter.
What is happening?
Why?
I didn't understand.
I didn't understand why he was doing this.
I didn't understand why my body was reacting like this.
I'd never felt anything like it before.
Or maybe...
Maybe I'd just never let myself feel it.
I left the phone where it was.
I walked into my room, sat down on the bed and simply stayed there.
Staring at the blank television.
Help me.
For one ridiculous moment, I hoped the dark screen would tell me what to do.
I looked back toward my phone.
No.
I can't.
I don't want to meet him.
I'll tell him.
But my legs felt too heavy to move.
Instead, I opened the fridge, grabbed a can of beer and drank half of it in one go.
My phone buzzed again.
That same bitter smile.
Sure.
What could you possibly see in me?
I picked up my phone.
He didn't reply.
I lay in bed, watching the snow drift past the window.
No.
Not through darkness.
Through that strange, quiet twilight.
My eyes slowly closed.
Eventually, I stopped fighting them.
The phone lit up.
A soft vibration.
But I was already asleep.
The shrill sound of my alarm dragged me out of sleep.
I silenced it automatically and walked into the bathroom.
Washed my face.
Brushed my teeth.
I leaned both hands against the sink and looked into the mirror.
But I wasn't looking at myself.
I was looking straight through myself.
I lowered my head.
Pushed away from the sink.
And left for university.
I almost missed the bus.
It was half empty.
I dropped into a seat and stared blankly at the streets rolling by.
Resting my head against the window, I reached into my pocket for my phone.
I wanted some music.
I sat up.
My mind went blank.
No.
Change the subject.
I pressed play, slipped my phone back into my pocket and let the music drown everything else out.
University dragged on.
Another test.
A few lectures.
My phone buzzed every now and then.
We kept texting.
About school.
About work.
About food.
Kirstin looked as though she'd been waiting for me.
I said hello, sat down at my desk and switched on my computer.
She rolled over on her chair.
"So?"
"You two kept texting?"
"Yeah," I admitted.
"He asked if we could meet."
"And?"
I shrugged.
"I never answered. We just... kept talking."
She studied me for a moment.
"Just talking," she repeated.
I smiled faintly and turned back to the camera.
"Set up the light stand," she said, as if nothing had happened.
When I turned around to tell her it was ready, she was standing beside my desk.
One hand hidden behind her back.
What's she doing?
We started shooting.
I couldn't stop wondering what she was up to.
We finished late.
I was exhausted.
I wanted to go home.
Back to my comfort zone.
Back to the only place where I could be alone.
Where I could be myself.
Without pretending.
At the bus stop, I shoved my hands into my pockets and pulled my coat tighter around me.
A quote from an old movie popped into my head.
I wanted to send it to AD_AM.
Just because.
I took out my phone.
Unlocked it.
And froze.
On the screen.
In our conversation.
But I hadn't written that message.
KIRSTIN!
I took a sharp breath, as if the air had suddenly disappeared.
My fingers trembled.
That familiar knot twisted in my stomach.
What the hell is this?
I wanted to delete the message.
I wanted to delete everything.
Then another notification appeared.
The noise inside my head grew louder.
The world blurred.
The bus came.
And left.
I didn't move.
I bent forward, braced my hands on my knees and tried to breathe.
Why now?
Why like this?
I closed my eyes.
At least it's close to home.
I picked up my phone.