RománNovel
Pod kůžíUnder the Skin
III.
Uprostřed noci mě probudila noční můra.
Vzpomínky z dětství.
Obrátil jsem se na druhý bok a snažil se znovu usnout.
Nešlo to.
Jen jsem se převaloval a hleděl do tmy.
V hlavě mi hučelo.
Ráno jsem fungoval na autopilota.
Vlastně ani nevím, jak jsem se ocitl ve škole.
Nevnímal jsem.
Nebyl jsem toho schopný.
U vchodu do banky.
Ta věta mi pořád létala hlavou.
Stejně nepřijde.
Je to jen hra.
Musím tam jít já?
Můžu tam jít.
Můžu...
Občas jsem zkontroloval telefon.
Nic.
Ruce se mi potily.
Žaludek sevřený.
Odehnal jsem ho?
Co je tenhle pocit?
Smutek?
Strach?
V práci jsem neřekl skoro ani slovo.
Kirstin.
Ví, že vím?
Jak ji znám, ví.
Proto to udělala.
Nejraději bych ji—
„Spal jsi vůbec?“
„Ne.“
Nemluv na mě.
Nechci si povídat.
Pochopila.
Bylo příliš práce.
Když jsme skončili, bylo skoro půl sedmé.
„Panebože, Eliasi, co tu ještě děláš? Nemáš za chvíli někde být?“
„Huh?“
Víc jsem ze sebe nedostal.
Kirstin mě doslova vypakovala ze studia a symbolicky poplivala pro štěstí.
„Zítra mi všechno povíš!“ zavolala za mnou.
Překvapilo mě to.
A pak jsem zase přešel na autopilota.
Telefon zavibroval.
Pousmál jsem se.
Jasně.
Píše, že nepřijde.
Ale má plusové body.
Alespoň napsal předem.
Hej, Eli_86, jak se poznáme? 😂
On tam přijde?!
Je mi špatně.
Nikam nemůžu.
Ani jsem se nestihl převléknout.
Chtěl jsem zůstat doma.
Nevím. Promiň, jdu rovnou z práce, tak budu „vyparáděný“.
Už jen dvě zastávky.
Už jsem tu, tak snad to vyjde. Jsi na cestě?
Ano.
Vystoupil jsem z autobusu.
Nohy mě k té bance nesly samy.
Vzhlédl jsem.
Tam, kde měl stát AD_AM,
stál idol.
Tmavé vlasy.
Vousy.
Ruce ležérně zastrčené v kapsách.
Skejťák?
Kalhoty mu lehce sjížděly z boků.
Zpod bundy vykukovalo punkové tričko.
Kšiltovka.
Batoh na zádech.
Zastavil jsem se.
Nemohl jsem z něj odtrhnout oči.
Rozhlížel se.
Bylo vidět, že čeká.
Udělal jsem dva kroky.
Musím se zhluboka nadechnout.
Je mi špatně.
Jeho pohled se zastavil na mně.
Obličej se mu rozzářil odzbrojujícím úsměvem.
Lehce sklopil hlavu a vyrazil ke mně.
Sklonil jsem hlavu.
Pohled zabodnutý do dlažby.
Ještě můžu utéct.
Jenže nohy mi vrostly do chodníku.
„Nejsi Eli_86?“
Pokýval jsem hlavou.
„Já jsem Adam. Teda AD_AM.“
Usmál se.
„Jsem rád, že jsi přišel.“
Na okamžik se odmlčel.
„Víš, kam půjdeme, nebo to necháš na mně?“
„Elias,“ pípl jsem a konečně zvedl hlavu.
„Já… já nikam moc nechodím, tak vyber ty.“
Přejel mě pohledem.
Na okamžik znervózněl.
Začal vyjmenovávat podniky v okolí.
Drahé restaurace.
Vinárny.
Zase jsem začal panikařit.
Jen tam ne.
„…nebo tady kousek je taková punková hospoda?“
„Ano,“ vyhrkl jsem.
Překvapeně se na mě podíval.
Pak se široce usmál.
„Tak to je tudy.“
Otočil se.
„Pojď.“
Šel jsem krok za ním.
Hlavu zabořenou v šále.
Oči sklopené k chodníku.
„Pojď, je zima. Už je to jen kousek.“
„Jo… promiň.“
Vešli jsme dovnitř.
Páni.
Super místo.
Rozhlédl jsem se kolem.
Bylo tu jen pár lidí.
Adam zamířil ke stolu.
Na stole stálo rozpité pivo.
Zastavil se a podíval se na mě.
„Byl jsem tady už předtím, než jsem šel k té bance,“ řekl.
„Byl jsem nervózní, jestli vůbec přijdeš.“
Krátce se pousmál.
„Tak jsem si dal jedno.“
Usmál se rozpačitě.
Skoro provinile.
Cože?
Nervózní?
Proč?
„V pohodě,“ řekl jsem.
Sedli jsme si.
Trochu jsem zvedl hlavu, abych se na něj podíval.
V tu chvíli se mi srdce prudce rozbušilo.
Jako by chtělo vyskočit z hrudi.
A já chtěl utéct.
Naše pohledy se setkaly.
Pousmál jsem se.
„Co si dáš?“
„Mají víno?“
„Jasně. Bílé? Přinesu ti ho.“
Mlčky jsem přikývl.
Když se vrátil, položil přede mě skleničku.
„Zkoušel jsi to hrát po poslední aktualizaci?“ zeptal jsem se.
Adam se zasmál.
„Jo. Úplně to rozbili. Kvůli tomu jsem přišel o půl města.“
Uchechtl jsem se.
Poprvé nahlas.
„Já o všechno.“
„Třikrát.“
„To znám,“ usmál se.
„Ale to se spraví.“
Přikývl jsem.
A uvědomil si, že se usmívám.
Ruce už jsem neměl křečovitě sevřené v klíně.
Jednou rukou jsem si pohrával se skleničkou.
Hluk kolem nás se pomalu rozplynul.
Zůstaly jen útržky slov a smích.
Jeho hlas jsem ale slyšel úplně jasně.
Najednou jsem si uvědomil, že se mi dýchá lehčeji.
Že to není tak hrozné, jak jsem čekal.
Že s ním to ticho vlastně nebolí.
Mluvili jsme o všem.
Čas utekl.
„Kolik je?“ zeptal jsem se.
Adam se podíval na hodinky.
„Za chvíli jede poslední autobus.“
„Sakra.“
„Pojď, doprovodím tě.“
Šli jsme mlčky.
Město ztichlo.
Jen sníh křupal pod botami.
Na zastávce jsme stáli vedle sebe.
Smáli jsme se něčemu, co už jsem si ani nepamatoval.
Ruce v kapsách.
Dech se v mrazivém vzduchu měnil v mlhu.
A pak nastalo ticho.
Cítil jsem, jak se mi napětí pomalu vrací do těla.
Když autobus zabočil do ulice, poprvé jsem se na něj opravdu podíval.
„Díky,“ řekl jsem tiše.
„Bylo to fajn.“
Usmál se.
Pak sklopil hlavu.
Chvíli se díval do chodníku.
„Můžu ti dát pusu?“
Nevěděl jsem, co odpovědět.
Jen jsem se nadechl.
Adam se nejistě pousmál.
Naklonil se ke mně a krátce mě políbil na tvář.
„Dobrou,“ zašeptal.
Než jsem stihl cokoliv říct, otočil se a rozběhl k zastávce na druhé straně.
Nastoupil jsem do autobusu a sedl si k oknu.
Venku se zvedal vítr.
Adam stál u přechodu.
Ruce v kapsách.
Dech se měnil v bílou páru.
Pak se otočil.
Usmál se.
A zamával.
Autobus se rozjel.
Sněhové vločky se lepily na sklo.
Jen jsem seděl a díval se ven.
Nevěděl jsem, co si o tom myslet.
Měl jsem pocit, že se mi hlava rozskočí.
Když jsem dorazil domů, sundal kabát.
Ani jsem nerozsvítil.
Sáhl jsem po telefonu.
Stihls to?
III.
A nightmare woke me in the middle of the night.
Memories from childhood.
I rolled onto my other side and tried to fall asleep again.
I couldn’t.
I just kept tossing and turning, staring into the dark.
My head was buzzing.
In the morning, I functioned on autopilot.
I didn’t even know how I had ended up at school.
I wasn’t taking anything in.
I wasn’t capable of it.
By the entrance to the bank.
That sentence kept circling through my head.
He won’t come anyway.
It’s just a game.
Do I have to go?
I can go.
I can...
Every now and then, I checked my phone.
Nothing.
My palms were sweating.
My stomach was clenched tight.
Did I scare him away?
What is this feeling?
Sadness?
Fear?
I barely said a word at work.
Kirstin.
Does she know that I know?
Knowing her, she does.
That’s why she did it.
I could just—
“Did you sleep at all?”
“No.”
Don’t talk to me.
I don’t want to talk.
She understood.
There was too much work.
By the time we finished, it was almost half past six.
“Oh my God, Elias, what are you still doing here? Aren’t you supposed to be somewhere soon?”
“Huh?”
That was all I managed.
Kirstin practically shoved me out of the studio and gave me a symbolic spit for luck.
“You’re telling me everything tomorrow!” she called after me.
That surprised me.
Then I slipped back into autopilot.
My phone vibrated.
I gave a faint smile.
Of course.
He’s writing to say he isn’t coming.
Still, bonus points.
At least he let me know in advance.
Hey, Eli_86, how are we supposed to recognize each other? 😂
He’s actually coming?!
I feel sick.
I can’t go anywhere.
I didn’t even have time to change.
I wanted to stay home.
I don’t know. Sorry, I’m coming straight from work, so I’ll be “dressed to impress.”
Only two stops left.
I’m already here, so hopefully we’ll manage. Are you on your way?
Yes.
I got off the bus.
My legs carried me toward the bank on their own.
I looked up.
Where AD_AM was supposed to be standing,
there was an idol.
Dark hair.
A beard.
Hands casually tucked into his pockets.
A skater?
His trousers hung low on his hips.
A punk T-shirt peeked out from beneath his jacket.
A baseball cap.
A backpack over his shoulders.
I stopped.
I couldn’t take my eyes off him.
He looked around.
It was obvious he was waiting.
I took two steps.
I need to take a deep breath.
I feel sick.
His gaze settled on me.
His face lit up with a disarming smile.
He dipped his head slightly and started walking toward me.
I lowered my head.
My eyes fixed on the pavement.
I can still run.
But my feet had rooted themselves to the ground.
“Are you Eli_86?”
I nodded.
“I’m Adam. Well, AD_AM.”
He smiled.
“I’m glad you came.”
He paused for a moment.
“Do you know where we should go, or do you want to leave it to me?”
“Elias,” I squeaked, finally lifting my head.
“I... I don’t really go out much, so you choose.”
His gaze moved over me.
For a moment, he looked nervous.
He started listing places nearby.
Expensive restaurants.
Wine bars.
I started panicking again.
Anywhere but there.
“...or there’s this punk pub just around the corner?”
“Yes,” I blurted.
He looked at me in surprise.
Then his face broke into a wide smile.
“This way, then.”
He turned around.
“Come on.”
I walked one step behind him.
My face buried in my scarf.
My eyes lowered to the pavement.
“Come on, it’s freezing. It’s just a little farther.”
“Yeah... sorry.”
We went inside.
Wow.
Great place.
I looked around.
There were only a few people inside.
Adam headed toward a table.
A half-finished beer stood on it.
He stopped and looked at me.
“I was here before I went to the bank,” he said.
“I was nervous you wouldn’t come.”
He gave a brief smile.
“So I had one.”
He smiled awkwardly.
Almost guiltily.
What?
Nervous?
Why?
“It’s fine,” I said.
We sat down.
I raised my head a little so I could look at him.
My heart suddenly began to hammer.
As though it wanted to burst out of my chest.
And I wanted to run.
Our eyes met.
I smiled faintly.
“What would you like?”
“Do they have wine?”
“Sure. White? I’ll get it for you.”
I nodded without a word.
When he came back, he set the glass down in front of me.
“Have you tried playing it since the latest update?” I asked.
Adam laughed.
“Yeah. They completely broke it. I lost half my city because of it.”
I chuckled.
Out loud for the first time.
“I lost everything.”
“Three times.”
“I know the feeling,” he said with a smile.
“But they’ll fix it.”
I nodded.
And realized I was smiling.
My hands were no longer clenched tightly in my lap.
I was idly turning the glass with one hand.
The noise around us slowly faded away.
Only fragments of words and laughter remained.
But I could hear his voice perfectly clearly.
Suddenly, I realized it was easier to breathe.
That it wasn’t as terrible as I had expected.
That with him, silence didn’t hurt.
We talked about everything.
Time slipped away.
“What time is it?” I asked.
Adam checked his watch.
“The last bus leaves soon.”
“Damn.”
“Come on, I’ll walk you there.”
We walked in silence.
The city had gone quiet.
Only the snow crunched beneath our shoes.
At the bus stop, we stood side by side.
We were laughing about something I could no longer even remember.
Hands in our pockets.
Our breath turning to mist in the freezing air.
And then silence fell.
I felt the tension slowly returning to my body.
When the bus turned into the street, I looked at him properly for the first time.
“Thanks,” I said quietly.
“It was nice.”
He smiled.
Then he lowered his head.
For a moment, he stared at the pavement.
“Can I kiss you?”
I didn’t know what to say.
I only drew in a breath.
Adam gave an uncertain smile.
He leaned toward me and pressed a brief kiss to my cheek.
“Good night,” he whispered.
Before I could say anything, he turned and ran toward the stop on the other side of the road.
I got on the bus and sat by the window.
The wind was picking up outside.
Adam stood by the crossing.
Hands in his pockets.
His breath turning into white vapor.
Then he turned around.
He smiled.
And waved.
The bus pulled away.
Snowflakes clung to the glass.
I just sat there, staring outside.
I didn’t know what to make of it.
It felt as though my head might split open.
When I got home, I took off my coat.
I didn’t even turn on the light.
I reached for my phone.
Did you make it?